www.obecusti.cz| www.mestovsetin.cz| www.kr-zlinsky.cz| www.smscr.cz| www.hornolidecsko.cz  


Informace o obci
  Základní údaje
  Informace ze zákona
  Vizitka
  Geoportál obce
Obecní úřad
  Kontakt
  Zastupitelstvo
  Zákaz podomního prod
  Zákaz sázkových her
  Vyhláš. o nočním klidu
  Vyhl.o sjízd.míst. kom.
  Czech Point
  Úřední deska
  Smlouvy ke zveřejnění
  Hospodaření obce
  Návštěvní kniha
  Svoz odpadu 2017
  Místní poplatky
  Hřiště - provozní řád
Sbírky zákonů
Ústecký zpravodaj
  Březen 2016
  Červen 2016
  Září 2016
  Prosinec 2016
  Březen 2017
  Červen 2017
Program rozvoje
  obce Ústí

Územní plán
Historie obce
  Slovo úvodem
  Popis obce
  Feudální doba do 1666
  Feudální doba do 1848
  Rod Trliců
  Vybavení domácností
  Ústí za let 1848-1914
  Přehl.držitelů usedlostí
  Sčítání lidu 1857
  Sčítání lidu 1910
  Ze života val.dědiny
  První světová válka
  Doba ČSR 1918-1939
  Německá okupace
  Osvobození obce
  Škola a učitelé
  Pamětihodnosti
  Z kroniky 1945-1995
Fotogalerie
  Dnešní obec
  Dnešní obec-letecky
  Historické snímky
  500. výročí obce
  60. výročí osvobození
Kultura v obci
  Kultura 2006
  Kultura 2007
  Kultura 2008
  Kultura 2009
  Kultura 2010
  Kultura 2011
  Kultura 2012
  Kultura 2013
  Kultura 2014
  Kultura 2015
  Kultura 2016
Hasiči
Šachy Ústí
Mateřská škola
  Kontakt
  Rekonstrukce budovy
  Slavnostní otevření
  Dětský karneval
Jízdní řády
Obecní knihovna
Kam za kulturou
Vsetínské noviny
Dotace obci
  Dětské hřiště
  Veřejně prospěš. práce
  Dotace hasičům



Zpět

Doba feudalismu (před r.1666)

Chvíle, kdy se předkové dnešních obyvatel Ústí objevili na soutoku řeky Bečvy a potoka Senice je od naší současnosti vzdálena snad šest či sedm set let. Ti první, úplně na počátku, s největší pravděpodobností založili ves podél již existující cesty, která spojovala městečko Vsetín s Valašskými Klobouky a s Brumovem. Zpráva z roku 1399 o této cestě hovoří jako o důležité obchodní spojnici mezi Polskem a Uhrami. V jejím okolí tedy zbudovali svá stavení a za nimi, daleko do strání okolních kopců, vyklučili bukový a jedlový les a založili pole a pastviny. Za vsí na potoku Senici pak postavili jez a odtud vedli podél cesty přes celou ves náhon až ke mlýnu, který se k němu přitisknul na opačném okraji dědiny. Z náhonu brali po dlouhá staletí vodu pro sebe a sem přiváděli napájet své koně a skot. Voda z náhonu tišila žízeň lidí i zvířat a chalupy se kolem něj shlukly, aby bylo možné rychle uhasit požár, když se oheň změnil v ničící živel, přičiněním nepřítele či z nešťastné náhody. A protože v sousedství vsi teče ještě řeka Bečva, nedostatkem vody zřejmě netrpěli. A tak zde tedy žili...pracovali, dřeli do úmoru, aby mohli dát chleba svým dětem a odvést povinnou daň vsetínským pánům či sluhům božím. Nemohouce narovnat záda shrbená od práce alespoň v modlitbě snili svá přání. Jejich konkrétní obsah nám sice zůstane utajen, ale jejich smysl - ten se po staletí nezměnil.

Člověk se ovšem v místech dnešního Ústí objevoval mnohem dříve, než byla založena dnešní obec, která dostala svůj název podle soutoku Bečvy a Senice. Z Ústí pochází jeden z nejstarších předhistorických dokladů o pobytu člověka na Vsetínsku vůbec. V náplavách řeky Bečvy u Ústí byla nalezena bronzová sekyrka náležející do tzv. slezské fáze lužického lidu, který je označován také jako lid popelnicových polí. Tento lid osídlil v mladší a pozdní době bronzové (asi 1200 - 750 před naším letopočtem) západní a jižní část území dnešního vsetínského okresu. Jeho příslušníci se zabývali zemědělstvím, jak dokazují nálezy kamenných drtičů obilí a bronzových srpů. K výrobě tkanin používali hliněné přesleny. Vzhledem k tomu, že bližší okolnosti tohoto nálezu nejsou známy, sotva bude možné cokoliv říci o jeho vztahu k minulosti dávného osídlení soutoku Bečvy či Senice.


Bronzová sekyra nalezená v Ústí, orig. v Moravském muzeu v Brně, foto M.Langer

Počátky nynějšího Ústí jsou spojeny s utvářením pozdějšího vsetínského panství. Území, na němž leží Vsetín a okolní vesnice, tvořilo po polovině 13.století součást majetku královské komory, který koupil a užíval šlechtic Protiva z Doubravice. Tento majetek ležící na řece zvané "Beyx" Protiva z Doubravice zčásti prodal a zčásti daroval na své záduší mistrovi templářského řádu Ekkovi. Templáři pronajali roku 1308 tento statek s městečkem Vsetínem a hradem Freuendsbergem na 31 let Vokovi z Kravař. Brzy na to byl roku 1312 byl templářský řád zrušen a jeho vedoucí hodnostáři byli popraveni. Majetek templářského řádu ve dnešním Německu a v českých zemích potom přešel na řád johanitů. Nájemní vztah rodu z Kravař ke Vsetínsku tím však narušen nebyl.

Smrtí Jana z Kravař roku 1434 přešel jeho majetek na rod pánů z Cimburka. Po husitských válkách se johanitům, kteří byli později více známí jako maltézští rytíři, nepodařilo obnovit svá vlastnická práva ke Vsetínsku. Vsetínské panství začalo být považováno za dědičný šlechtický majetek. Roku 1480 sňatkem s Kunhutou z Cimburka, dcerou Jana z Cimburka, se stal jeho spolumajitelem uherský magnát Petr hrabě od Sv. Jura a z Pezinku.

Roku 1503 byla uzavřena smlouva o prodeji panství Vsetín a Rožnov mezi Petrem hrabětem od Sv.Jura a z Pezinku a pěti bratry z Kunštátu. V ní se poprvé uváděla jako součást vsetínského panství ves Ústí. Smlouva byla zapsána do zemských desk až roku 1505, proto je obvykle rok 1505 považován za první spolehlivý písemný údaj o Ústí i o většině ostatních vesnic na Vsetínsku. Součástí vsetínského panství tehdy byla městečka Vsetín a Pržno a vsi Hovězí, Jablůnka, Růžďka, Hošťálková, Jasenka, Rokytnice, Janová, Liptál, Kateřinice, Ústí, Lhota u Vsetína, Ratiboř a Seninka a zpustlé vesnice Bobrky, Dvorce, Huslná, Těškovice, Mikulková, Semetín a Štrbková. Ústí náleželo ke vsetínskému panství až do konce feudalismu v roce 1848.

První představu o velikosti obce poskytují registra o výběru královské berně z roku 1516. Dle nich bylo v Ústí 11 usedlostí a fojtství. Fojtem v Ústí byl jistý Matěj. Ten vybral a přinesl od usedlých lidí 13 a půl groše, jako daň z fojtství dal 8 grošů. V porovnání s Ústím bylo např. v Janové 11 osedlých, v Hovězí 28, v Ratiboři 12, v Kateřinicích 7 atd. Ve Vsetíně bylo 37 osedlých. Z poměru mezi počtem usedlostí a počtem obyvatel v době o sto let pozdější lze soudit, že v roce 1516 bylo možné v Ústí napočítat něco kolem 50 obyvatel. O Ústí pak v průběhu 16. století slyšíme ještě několikrát v souvislosti s prodejem vsetínského panství.

Na počátku 16. století začíná na Vsetínsku nový hospodářský proces známý jako pasekářská kolonizace. Šlo při něm o rozšiřování ploch orné půdy na úkor lesa. Tato pasekářská kolonizace, jež pokračovala i v pozdějších stoletích, měla za následek vznik rozptýleného pasekářského osídlení, které je pro Valašsko typické. Největší intenzity nabyl tento jev ve vsi Hovězí, která byla nejvýchodnější vsí na Vsetínsku. Usedlíci z Hovězí již na přelomu 16. a 17. století rozšířili tuto obec východním směrem až po dnešní Karlovice. V polovině 17. století byly z rozptýlených stavení těchto pasekářů vytvořeny dvě nové obce, a to Halenkov a Nový Hrozenkov. Poddaní z Ústí neměli v okolí své vsi pro zakládání pasek vhodné podmínky, neboť převážná část vesnické plužiny byla již využívána a podíl lesů byl v porovnání s ostatními vesnicemi nevelký.

Pasekářská kolonizace nebyla procesem živelným. Zakládání pasek nejprve upravovala listina Jana z Kunštátu, sepsaná někdy v letech 1503 - 1526. Ta poskytovala poddaným v této činnosti značnou volnost. O půl století později se však právě tato svoboda dělání pasek a užívání lesa stala jednou z hlavních příčin sporu mezi vrchností a poddanými. Spor byl urovnán roku 1575 v tomto smyslu:

  1. poddaní si mohou brát z panských lesů dřevo pro vlastní potřebu zdarma, dřevo určené k prodeji musejí zaplatit,
  2. paseky dosud zřízené podle privilegia Jana z Kunštátu si poddaní mají ponechat, napříště však tato listina bude prohlášena za neplatnou a každý, kdo by chtěl zřizovat nové paseky, musí to ohlásit u hajného.

Za čižbu ptáků v panských lesích museli poddaní zaplatit, avšak na vlastních polích mohli lapat ptáky svobodně. Smlouva z roku 1575 na čas spory zažehnala, avšak nikoliv definitivně. Dělání pasek a užívání lesů bylo i v pozdějších dobách předmětem dalších soudních sporů mezi poddanými a vrchností.

Pasekářská kolonizace zasáhla výrazně také Ústí. Na rozdíl od selské půdy tvořící odedávna součást jednotlivých poddanských usedlostí, paseky ležely na panské půdě, tzv. dominikálu. Paseky byly totiž vytvářeny z lesní půdy a lesy náležely vrchnosti. Ze selské (rustikální) půdy její držitel odváděl vrchnosti dávky v penězích - tzv. gruntovní plat, dávky v naturáliích a dávky v úkonech - roboty. Na rozdíl od rustikální půdy držitelé pasek z nich odváděli vrchnosti jen peněžní plat, jakýsi nájem. S užíváním pasek nebyly spojeny roboty.

Povinnosti poddaných vůči vsetínské vrchnosti jsou popsány v urbáři, který vznikl pravděpodobně roku 1657. Již tehdy měli poddaní z Ústí kromě selských rolí také paseky v Záružném, Podražcové dolině, na Lazích, v Srní, Lysé, Nepřejově, Porubisku, v Rublově, pod Bukovinou, ve Vlčinci, na Vršku a v Bečevné. Rozsah pasek byl v polovině 17. století přibližně stejný jako v současnosti. Nic však nenasvědčuje, že by na těchto pasekách již tehdy byly postaveny obytné domy. Ty byly původně soustředěny ve středu vesnice. Pozoruhodné je, že v případě Ústí byly tyto poddanské usedlosti rozloženy podél silnice vedoucí ze Vsetína na Valašské Klobouky a nikoliv kolem potoka, jak to bylo obvyklé u většiny ostatních vesnic založených na Vsetínsku v době tzv. velké kolonizace ve 13. a 14. století.

Od Jana Kuny z Kunštátu koupili v roce 1526 Vsetínsko spolu s panstvím Rožnov bratři Jan a Jaroslav ze Šelmberka a z Kosti a ti již v roce 1534 prodali oba statky Janovi z Pernštejna. Od roku 1548 vsetínské panství náleželo Nekšům z Landeka. Poslední majitelkou Vsetínska pocházející z tohoto rodu byla Lukrecie Nekšovna z Landeka, která se provdala za Arkleba z Víckova a v roce 1609 podruhé za Albrechta z Valdštejna.

Za Nekšů z Landeka proniklo na Vsetínsko luterské (augšpurské) náboženství. Myšlenky luterské reformace zaujímaly stále více duchovních, šlechty i poddaných a uspíšily rozklad církve podobojí. Kromě luterství a katolického vyznání nevelká část obyvatelstva byla pod vlivem jednoty bratrské. Roku 1578 se vsetínský farář Jan Petranský spolu s dalšími duchovními v okolí zavázal přidržovat se konfese augšpurské bez přiměšování kalvinismu a myšlenek jiných sekt.

Ač jsme o náboženských poměrech vládnoucích v této době informováni jen velmi málo, přece jen se zdá, že ve vztazích mezi jednotlivými vyznáními převažoval duch tolerance, tu a tam ovšem narušovaný rekatolizačními snahami olomouckého biskupa podporovaného panovníkem. To vše se změnilo po té, co se Lukrecie Nekšovna provdala za horlivého katolíka Albrechta z Valdštejna. Ten povolal na Vsetín jezuity. Ke zlomení odporu svých poddaných vůči rekatolizačnímu tlaku dokonce zamýšlel použít vojsko.

Valdštejnovy násilnické manýry i jeho hospodářské záměry se nesrovnávaly se zájmy poddaných. Jejich nespokojenost vyústila ve vznik rozsáhlého povstání proti Habsburkům a katolické církvi po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Toto povstání, kterého se zúčastnili také poddaní z Ústí, vstoupilo do našich národních dějin jako druhý nejvýznamnější projev odporu lidových vrstev za svobodu náboženskou i národní hned po husitském revolučním hnutí.

Neklidné poměry, jež vyvolala třicetiletá válka, byly ovšem vodou na mlýn také jedincům s násilnickou povahou, kteří se rozhodli žít z utrpení druhých. K nejznámějším loupežnickým družinám té doby na Moravě patřilo jistě zbojnické bratrstvo Macka Ondry Jedličky, nebo také Ondrušky, jenž byl synem fojta v Leskovci. Příslušníkem jeho družiny byl mimo jiné Jíra Štětínek z Ústí. Spolu s desítkou dalších kumpánů z Ratiboře, Jablůnky, Kunovic a jiných míst loupili na silnicích v okolí Olomouce po několik let, než byli roku 1638 rozprášeni a mnozí z nich pak v Olomouci popraveni. Jíra Štětínek vraždil a loupil jako ostatní jeho druhové a sotva by se o něm dalo říci, že bohatým bral a chudým dával. Jak Jíra Štětínek skončil, známo není, možná se polepšil, anebo jej kat připravil o život na některém jiném popravišti v jiném městě.

Od takového prostého kořistnictví je zapotřebí akce povstalců rozlišit, neboť sledovaly ušlechtilé cíle. Ukrutností, kterých se ovšem i povstalci dopouštěli podobně jako císařská vojska anebo Švédové, pominout nelze. Na jejich omluvu je třeba uvést, že bojovali prostředky a způsobem v té době obvyklým.

Povstání se císařským podařilo zdolat až koncem ledna roku 1644, kdy se povstalci ocitli v důsledku vývoje třicetileté války osamoceni a kdy jim jejich spojenci nemohli poskytnout účinnou pomoc. Na tři sta povstalců bylo pak ve Vsetíně těmi nehroznějšími způsoby, jaké středověk vymyslel, popraveno.

Jména všech ústeckých poddaných, kteří se zúčastnili dlouhotrvajících tzv. valašských povstání, historické prameny nezachovaly. Přesto i to málo, co lze z pramenů vyčíst, umožňuje nastínit obraz velmi pochmurný. Soupis poddaných vsetínského panství datovaný 22. února 1644, jehož zpracování se však protáhlo na několik dnů, zachycuje Ústí jako nejmenší ves vsetínského panství. Již dříve v ní bylo jen 15 usedlostí, z toho jedna zpustlá. Soupis z 22. února zachytil Ústí sotva měsíc potom, co jedna část trestné expedice vypravené proti Vsetínu jako středisku povstání proměnila Ústí v doutnající spáleniště. Ves Ústí je "všeckna do gruntu spálena a v ruině položena", píše se v dokumentu.

Co všechno se koncem ledna 1644 v Ústí přihodilo, sotva lze věrně popsat. Do konce února se ze 14 hospodářů ke svým usedlostem vrátilo pouze sedm, tedy jen polovina. Jakým strastem byli asi vystaveni v mrazivých dnech, bez jídla a bez zimních zásob, které strávil oheň anebo uloupili císařští žoldnéři? Bezvýchodnost jejich postavení si lze jen stěží představit.

Soupis označuje, kteří z usedlíků se vrátili ke svým zničeným příbytkům (A), kteří se nevrátili (B), kteří vojákům odevzdali ručnice (C), kteří ručnice měli, ale vojákům je neodvedli (D) a kterým byly vzaty již dříve (E). Držiteli jednotlivých usedlostí tehdy byli:
Martin Fojt (B) Jan Stoják (B) Michal Pečenků (B) Václav Dobšů (AE)
Mikuláš Juračík (B) Václav Marek (AE) Martin Ficů (AE) Mikuláš Fojtů (AE)
Jura Dobšů (AD) Václav Trusina (AE) Daněk Mrvů (B) Martin Hanáček (B)
Mikuláš Rafačík (AE) Matěj Závodný (B) Matěj Pavlů (AE) Jura Součica (pustý jest)

Podobně jako Ústí císařští vojáci vypálili také Janovou, Seninku, zčásti také Hovězí, z poloviny Zděchov, z větší části Lhotu u Vsetína atd.

Porážka povstání znamenala obnovení rekatolizačního útlaku i obnovu vrchnostenského hospodaření, které bylo dlouhým obdobím válek a povstání silně narušeno. Majitelem vsetínského panství byl tehdy uherský magnát Mikuláš Pázmány z Pasnaszu. Jezuitští misionáři v součinnosti s vrchnostenskými úředníky používali všech dostupných prostředků, aby obrátili vsetínské poddané na katolickou víru. Pázmanyův vsetínský správce Jan Valašík roku 1650 např. nařídil, aby se poddaní buď stali katolíky, nebo aby se vystěhovali. Ti nejvíce tvrdohlaví byli po 3 dny drženi o hladu ve vězení a teprve tento půst je přiměl k povolnosti. Čtyřicet tři z nich se pak smířilo s katolickou církví a dne 6.listopadu 1650 zástupci všech obcí podáním ruky přislíbili, že se všichni obyvatelé stanou katolíky. Roku 1651 bylo na vsetínském panství napočteno 2600 přijímajících katolíků a 507 obrácených. Po šesti letech působení jezuitů bylo možno tento výsledek považovat za úspěch. Jak ukázala následující desetiletí, byl to úspěch velmi sporný.

Roku 1652 se vsetínské panství dostalo do vlastnictví Jiřího hraběte Illésházyho z Illésházy a v majetku jeho potomků z rodu Illésházy zůstalo po dlouhých dvě stě let až do roku 1831. Jiří Illésházy již velmi záhy zjistil, že poměry na panství nejsou konsolidované, že na něm váznou různé závazky. Část jeho hranic byla sporná, poddaní nebyli vázáni úplnou robotní povinností a roční důchod z panství činil pouze 4000 zlatých namísto 20 000 zl., jak mu bylo sděleno.

S pokusy Jiřího Illésházyho o zlepšení stavu ekonomiky vsetínského panství souvisí pořízení soupisu poddanských peněžních a naturálních povinností v roce 1657. Roční dávky, které vázly na usedlostech (s výjimkou robot), byly placeny o pěti termínech v roce: na sv. Jiří, na sv. Jana, na sv. Václava, na na sv. Martina a na vánoce. V termínu svatojiřském a svatováclavském se vybírala činže váznoucí na selských usedlostech, mlýnský poplatek, plat za odebírání dřeva, za fůry a plat z pasek, který se řídil jejich velikostí. V termínu svatojanském a vánočním se vybíral plat za nekonání tzv. hlásky, což byla strážní služba, dále plat za nekonání robot a za dřevo. Na sv. Martina se vybíral plat za čižbu zpěvného ptactva.

Dávky v naturáliích váznoucí na usedlostech gruntovníků v Ústí činily zpravidla 3 měřice ovsa, 1 husu, 2 a půl slepice a 16 vajec. Podsedník odváděl v naturáliích zpravidla 1 a půl měřice ovsa, půl husy, 2 slepice a 4 - 10 vajec.

Fojt v Ústí platil v roce 1657 na hotovosti přibližně stejně jako největší z gruntovníků, přičemž jeho naturální dávky byly o něco vyšší. O sv. Jiří dával 60 vajec, o sv. Václavu dával 2 měřice ovsa a o vánocích 2 jeřábky, 1 husu a 4 slepice.

Život poddaných nekomplikovaly jen dávky, které museli odvádět vrchnosti, ale znepokojovala je i blízkost neklidné moravsko - uherské hranice. Roku 1663 se Vsetínsko a Vsetín octlo v nebezpečí útoku Tatarů, kteří se jako spojenci Turků dostali na západní Slovensko. Na podzim roku 1663 podnikli několik velmi ničivých vpádů na Moravu, při kterých vraždili, loupili a ničili na rozsáhlém území i to málo, co si poddaní po krátkém období po třicetileté válce stačili k záchraně živobytí vytvořit. Přípravy na odvrácení tatarských vpádů byly nedostatečné. V zemi se šířila hrůza a obyvatelé v panice jen s nejnutnějším majetkem utíkali do lesů. Dne 7. října 1663 Tataři přepadli i Vsetín, který vyloupili stejně jako několik okolních vesnic. Ze Vsetína údajně odvlekli 43 osob a 17 koní, z Ústí 46 osob a 15 koní, z Janové 92 osob a 38 koní a z Hovězí prý 289 osob, 146 koní, 308 ks hovězího dobytka a pobrali všechno obilí.

Ačkoliv tyto zprávy líčí situaci velmi drasticky, zdá se, že škody nebyly tak velké. Ztráty na životech nepotvrzují ani matriky ani popis vsetínského panství z roku 1666, pořízený pouhé 3 roky po tatarském vpádu.

K novému nepřátelskému vpádu ze Slovenska na Vsetínsko došlo 29. září 1683. Tentokrát se ho zúčastnili Tökelyho povstalci a Turci. Opět byl přepaden a vydrancován Vsetín, přičemž byl mimo jiné v popel obrácen také vsetínský převážně dřevěný kostel Nanebevzetí P. Marie, škola a okolní budovy. Kolem tohoto kostela se rozkládal hřbitov, na němž byli po staletí pohřbíváni také zemřelí z Ústí. Kostel i hřbitov se rozkládal v prostoru mezi zámkem a Sychrovem, v místech kamenného kříže. Na tomto starém hřbitově se pohřbívalo do roku 1835.

Majitel panství hrabě Jiří Illésházy nebyl sto vystavět nový kostel. Proto v nouzi daroval roku 1689 k tomuto účelu rozestavěný tzv. nový zámek, situovaný jižně od dosavadního zámku. Kromě kostela byla v budově umístěna rovněž fara a škola. Tehdejšímu faráři plynul od poddaných z Ústí desátek v následujícím rozsahu: 427 a půl snopu pšenice, stejný počet snopů ovsa, 13 kuřat, 14 kg omastku a 24 krejcarů na hotovosti. Z celé farnosti vsetínský farář dostával 33 měřic a 7,5 mírky pšenice (tj. 1810 litrů), 100 měřic a 7.5 mírky ovsa (tj. 5392 litrů), 141 kuřat, 201 kg omastku, 19 zl. a 12 kr. na hotovosti a poddaní mu museli dovézt topivo. Od vrchnosti dostával ročně sud nebo 10 věder vína (530 litrů), 32 věder piva (1696 litrů) a 26 sáhů dřeva ve kmenech, které mu sice poddaní museli přivézt, ale on sám si jej musel na své náklady nařezat. Kromě těchto dávek farář dostával plat od jednotlivých úkonů.


(c) Obec Ústí, design by Holubec, 2002-2017