www.obecusti.cz| www.mestovsetin.cz| www.kr-zlinsky.cz| www.smscr.cz| www.hornolidecsko.cz  


Informace o obci
  Základní údaje
  Informace ze zákona
  Vizitka
  Geoportál obce
Obecní úřad
  Kontakt
  Zastupitelstvo
  Zákaz podomního prod
  Zákaz sázkových her
  Vyhláš. o nočním klidu
  Vyhl.o sjízd.míst. kom.
  Czech Point
  Úřední deska
  Smlouvy ke zveřejnění
  Hospodaření obce
  Návštěvní kniha
  Svoz odpadu 2017
  Místní poplatky
  Hřiště - provozní řád
Sbírky zákonů
Ústecký zpravodaj
  Březen 2016
  Červen 2016
  Září 2016
  Prosinec 2016
  Březen 2017
  Červen 2017
Program rozvoje
  obce Ústí

Územní plán
Historie obce
  Slovo úvodem
  Popis obce
  Feudální doba do 1666
  Feudální doba do 1848
  Rod Trliců
  Vybavení domácností
  Ústí za let 1848-1914
  Přehl.držitelů usedlostí
  Sčítání lidu 1857
  Sčítání lidu 1910
  Ze života val.dědiny
  První světová válka
  Doba ČSR 1918-1939
  Německá okupace
  Osvobození obce
  Škola a učitelé
  Pamětihodnosti
  Z kroniky 1945-1995
Fotogalerie
  Dnešní obec
  Dnešní obec-letecky
  Historické snímky
  500. výročí obce
  60. výročí osvobození
Kultura v obci
  Kultura 2006
  Kultura 2007
  Kultura 2008
  Kultura 2009
  Kultura 2010
  Kultura 2011
  Kultura 2012
  Kultura 2013
  Kultura 2014
  Kultura 2015
  Kultura 2016
Hasiči
Šachy Ústí
Mateřská škola
  Kontakt
  Rekonstrukce budovy
  Slavnostní otevření
  Dětský karneval
Jízdní řády
Obecní knihovna
Kam za kulturou
Vsetínské noviny
Dotace obci
  Dětské hřiště
  Veřejně prospěš. práce
  Dotace hasičům



Zpět

Ústí v letech 1848-1914

Zrušení feudálního systému a patrimoniálního zřízení po revoluci roku 1848, přineslo zánik dosavadního systému správy. V souvislosti s tím bylo zavedeno podle oktrojované ústavy a podle provizorního obecního zákona nové obecní zřízení. Správu obce začal vykonávat volený obecní výbor, který ze svého středu volil obecní představenstvo.

Obecní výbor byl orgánem usnášejícím se a dozorčím, byl vybaven pravomocí nařizovací, rozhodovací, organizační, správní a poradní. K jeho hlavním povinnostem patřilo všestranně hájit obecní zájmy, pečovat o obecní majetek a hospodaření a dohlížet na uspokojování potřeb obce v souladu se zákonem. Zasedání obecního výboru byla veřejná a jeho funkční období bylo tříleté., Na rozdíl od obecního výboru obecní představenstvo mělo postavení orgánu správního a výkonného a jeho působnost se dotýkala zejména záležitostí finančních. V jeho čele stál starosta, kterému náležel výkon policie policie zdravotní, silniční, chudinské, požární, čelední, tržní, mravnostní a stavební, dále dozor nad hranicemi obce a péče o bezpečnost osob a majetku. Prostřednictvím starosty a jeho zástupců byla vykonávána i tzv. přenesená působnost obce. Ta spočívala v jejím podílu na výkonu státní správy. Jednalo se zejména o spolupráci v trestních a civilních soudních záležitostech, v záležitostech politických, vojenských, finančních, berních a důchodkových, zemědělských, obchodních, sociálních a kulturních.

V souvislosti se změnami v oblasti státní správy se Ústí stalo v roce 1850 součástí okresního hejtmanství ve Valašském Meziříčí, přičemž náleželo do územní pravomoci okresního soudu ve Vsetíně. Roku 1855 bylo okresní hejtmanství rozděleno na tři okresy Rožnov pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí a Vsetín. V důsledku toho v letech 1855 - 1868 spravoval politické i soudní záležitosti soudního okresu Vsetín tzv. smíšený okresní úřad ve Vsetíně. Potom došlo v systému politické a soudní správy k obnovení předchozího stavu. Tato situace pak potrvala do roku 1909, kdy se soudní okres Vsetín osamostatnil jako okresní hejtmanství.

První obecní volby po vyhlášení oktrojované ústavy a zavedení provizorního obecního zákona proběhly v Ústí koncem července roku 1850. V Ústí tehdy žilo 449 obyvatel, z nichž však bylo k volbě oprávněno pouze 56 osob. Volební právo neměly ženy a výkon volebního práva byl omezen výší hodnoty majetku, resp. daní. Z celkového počtu oprávněných osob se k volbě dostavilo 53. Do obecního výboru bylo zvoleno 9 členů a 6 náhradníků. Ze členů výboru bylo zvoleno tříčlenné představenstvo, přičemž starostou byl zvolen Tomáš Mazáč, 1. radním Jan Michalík a 2. radním Jan Srněnský. Dalšími členy výboru byli Pavel Fojtů, Tomáš Trlica, Tomáš Fojtů, Pavel Šťastný, Jiří Závodný a Jan Kužel. Za náhradníky byli zvoleni Pavel Trlica, Pavel Michalík, Martin Kotrla, Martin Šimek, Pavel Machuta a Jiří Trlica. Nástupcem Tomáše Mazáče v úřadě starosty byl po roce 1856 Pavel Šťastný.

Dne 13. března 1851 byl sepsán protokol o vyvázání obce Ústí z poddanských břemen. Jako oprávněná osoba byl uveden majitel panství Josef rytíř z Wachtlerů. Odškodnění se týkalo 52 majitelů usedlostí v Ústí. Byly do něj pojaty tyto poddanské povinnosti: pozemková činže, naturální dávky husí, kuřat a vajec, povinnost předení, tažné a pěší roboty a dovoz vína. Tyto povinnosti byly odhadnuty a podle zákona 2/3 této odhadní ceny byly vynásobeny 20. Výsledná částka 2864 zl. 34 kr. činila kapitál, který byl majiteli panství splácen. Na druhé straně určité povinnosti byly z vyvázání a odškodnění vypuštěny výměnou za některá práva poddaných, mezi něž patřil zejména bezplatný odběr dřeva z vrchnostenských lesů k topení, stavebního dřeva, sbírání klestí a hrabání listí v panských lesích. U domkářů bez náhrady byl do vyvázání zahrnut zánik pěších robot a povinnost předení, u mlýna č. 14 dávka z mlýna a dávka kmínu. Částka za vyvázání poddanských povinností byla dílem splácena bývalými poddanými ve formě daní a dílem zemí.


Pohled na Ústí v zimě, asi 1900

Obdobným způsobem bylo provedeno vyvázání pily č. 63 a pozemku v Záružném, které přešly v obou případech na obec. U pily byla vyvázána povinnost pořezat ročně pro vrchnost 20 klád, u pozemků byla vyvázána gruntovní činže.

Roku 1866 po mnoha desetiletích zažili obyvatelé Ústí přítomnost vojenských jednotek. V době prusko - rakouské války prošel Vsetínem a Ústím VI. rakouský armádní sbor, který předtím v bitvě s Prusy u Hradce Králové ztratil 352 padlých, 1737 mužů bylo pohřešováno a 618 zraněno. Sbor dorazil na Vsetín dne 19. července v počtu asi 17 000 mužů po ústupu od Olomouce. Vojáci tábořili z velké části v prostoru mezi Vsetínem a Ústím. Potraviny, které byly pro vojsko rekvírovány, byly zaplaceny. Hned následujícího dne VI. sbor vyrazil směrem do Uher. Ústím projížděla nepřehledná řada 1600 povozů, dělostřelectvo a hulánský pluk a po několik dnů potom tyto hlavní síly následovaly ještě menší oddíly, zranění apod. Po VI. sboru Ústím prošlo rovněž na 7000 Sasů, kteří byli rakouskými spojenci, a kteří předtím rovněž tábořili ve Vsetíně. Vojsko zavleklo na východní Moravu choleru, která řádila od srpna do října a vyžádala si mnoho mrtvých mezi civilním obyvatelstvem.

Obdělávání půdy mělo i ve druhé polovině 19. století navzdory rostoucímu vlivu průmyslu pro obyvatele zemědělství nejdůležitější význam. Proto také byly výsledky zemědělského hospodaření velmi závislé na převládajícím počasí. Do paměti rolníků se neblaze zapsal rok 1879, kdy převládalo deštivé počasí. Obilí málo sypalo a brambor, hlavní potraviny zdejších obyvatel, se neurodilo ani tolik, kolik jich bylo zasazeno. Na to následovala tuhá zima, která poškodila také mnoho ovocných stromů. Ozimé obilí zcela vymrzlo a rolníci oziminy zaorávali, takže museli nakupovat drahé jarní osivo. Postiženým byla poskytnuta pouze půjčka na překlenutí bídy. Rolníci z Ústí si vypůjčili dohromady 700 zl.


Provoz na cestě před školní budovou, asi 1910


Obchod Josefa Hlubíka č.18, asi 1910

V roce 1880 bylo v Ústí napočítáno 413 obyvatel, z nichž 198 bylo evangelíků augšpurského vyznání, 163 reformovaných a 52 katolíků. Z tohoto počtu umělo číst a psát 225 osob, jenom číst pak 77 osob. Všichni obyvatelé byli české národnosti. Nejdůležitějším zdrojem obživy bylo obdělávání půdy a chov dobytka. Tři držitelé koní měli celkem 6 koní a 3 hříbata, 58 chovatelů skotu mělo celkem 188 kusů skotu, z toho 110 krav, 66 jalovic a 12 volů. Třináct držitelů koz chovalo 16 těchto zvířat a 8 chovatelů ovcí mělo dohromady 137 ovcí. Dvacet jeden z obyvatel Ústí choval 25 prasat a 9 rolníků pěstovalo včely ve 32 úlech. Ve srovnání s ostatními 22 obcemi tehdejšího soudního okresu Vsetín bylo v Ústí co do počtu obyvatel nejmenší. V obci bylo 76 domů, z nichž bylo 6 neobydlených.

Způsob označování povolání ve vztahu k zemědělství při sčítání lidu v roce 1880 nebyl jednoznačný. Pod pojem zdroj obživy polní hospodářství by bylo možné zahrnout i osoby označované za nádeníky, kteří se ovšem mohli živit nádenickou práci i mimo zemědělství. Z tohoto důvodu ponecháme obě tyto kategorie stranou. Zaměstnání v jiném oboru než v zemědělství bylo spíše výjimkou. Celkem 9 osob pracovalo v továrně na ohýbaný nábytek firmy Jakub a Josef Kohn ve Vsetíně, 2 v továrně na ohýbaný nábytek firmy Bratři Thonetové a 1 v továrně na sirky firmy Jakub a Josef Kohn. Ve čtyřech domech č. 26, 49, 52 a 64 se živili výrobou kapesních nožů - křiváků, v domech č. 33, 35 a 57 podomním obchodem s křiváky. Živností bylo v Ústí málo - své hrála blízkost města Vsetína, ale také malý počet obyvatel obce. Pavel Dědic z č. 10 byl pekařem, Štěpán Hromada z č. 14 mlynářem, Pavel Holubec z č. 27 cihlářem, Jan Mikuš z č. 72 byl hostinským, na č. 62 byl kolář. Sčítání se konalo 31. prosince a několik mužů z Ústí bylo ještě v té době na cukrovarnické kampani.

Výsledky sčítání lidu z roku 1890 ukazují, že uplynulé desetiletí přineslo pozvolnou změnu v sociálním složení obyvatel. Zemědělství jako zdroj obživy je výslovně uvedeno u 158 osob. V průmyslu bylo zaměstnáno 20 osob z toho 19 v nábytkářském a 1 ve sklářském. Plných 11 osob se zabývalo košíkářstvím. Výroba křiváků byla pro 3 občany hlavním zdrojem obživy a pro další 2 bylo křivačkářství vedlejším zdrojem příjmů. V živnostech pracovalo přibližně stejný počet jako před 10 lety. V roce 1890 bylo v Ústí 7 obuvníků, 2 krejčí, 2 tesaři, 4 kováři (ve 2 kovárnách), 1 zedník, 1 pilař a 1 mlynář. V domku č. 18 byl obchod - hrstevnictví, neboli obchod se smíšeným zbožím, Roziny Winklerové.

Není pochyb o tom, že koncem 19. století byla práce na poli a zejména chov skotu hlavním zdrojem obživy obyvatel. S dobrou úrodou či neúrodou stoupala či klesala životní úroveň. Výsledky zemědělského hospodaření ohrozilo roku 1884 neobyčejně suché počasí. Přes celé dva měsíce srpen a září nezapršelo. Suchem utrpěla nejdůležitější plodiny brambory a zelí, zatímco obiloviny se urodily obstojně.

Hospodářská plocha obce svou skladbu v průběhu 19. století změnila. Téměř zmizely úhory a neplodná půda. Tyto plochy byly změněny dílem na ornou půdu a zčásti na pastviny. Naopak podíl lesů mírně poklesl.

První polovina osmdesátých let 19. století mohla vyvolávat dojem významného hospodářského pokroku. Ústecký učitel Václav Živocký s uspokojením do školní kroniky poznamenal:

"co se týče průmyslu a obchodu okolí naše vyniká v tomto ohledu maje v lůnu svém ty nejznamenitější firmy světové, jako Thonet a Kohn pro nábytek z ohýbaného dřeva, Reich sklářství, ano i ve dříví vyniká samo vsetínské panství, bratři Bubelové a firma Eisler. V tomto roce 1884 právě i železná dráha od Hranic až po Vsetín se staví a tím okolí naše rozvoji, obchodu a průmyslu ještě mnohem přístupnější učiní".

V letech 1892 - 1893 byly zahájeny rozsáhlé regulační práce na řece Bečvě a jejích přítocích. Tyto práce byly financovány ze zemských a státních prostředků a přinesly mimo jiné také zlepšení možností obživy pro místní obyvatelstvo. V Ústí byla pod řízením ing. Rudolfa Kulhánka regulována Senice, regulaci řeky Bečvy řídil ing. Rudolf Fischer, který byl považován za jednoho z nejlepších znalců tohoto oboru. Oba bydleli po dobu prací v hostinci Jana Trlice čp. 16. Tyto práce sice úplně neodstranily riziko škod způsobovaných povodněmi, ale podstatně je omezily.

Převratné technické změny, které přineslo 19. století, přímo nebo nepřímo život obyvatel Ústí dříve či později ovlivnily. Bylo to zejména zahájení pravidelné osobní dopravy osob na trati Vsetín - Hranice 1. července 1885, či vybudování telefonického vedení mezi Thonetovými továrnami na nábytek ve Vsetíně a v Halenkově, které vedlo přes Ústí. K tomu pak roku 1903 přibylo telefonní vedení mezi sklárnami firmy S. Reich, které vedlo přes Ústí.

Jestliže roku 1885 dosáhla železnice Vsetína, její další budování dále na východ se oddálilo. Až roku 1901 obdrželi starostové František Šerý z Valašských Klobouk, Josef Černocký ze Vsetín a Josef Rýpar z Brumova dostali souhlas k započetí předběžných technických prací pro stavbu dráhy od vsetínského nádraží přes Ústí, Valašskou Polanku a Valašské Klobouky do Bylnice. Podle měření provedeného počátkem května měla trať vést břehy pod Valkami, přes Senici a kolem sochy sv. Jana Nepomuckého u mostu, kde se měla stočit ke sklepům na "Vlčích jamách". Tam měla být postavena stanice "Ústí nad Bečvou". O něco pozdější projekt dráhy Vsetín - Bylnice zaslaný ministerstvem železnic v říjnu 1901 situoval stanici do místa vzdáleného asi 100 m východně od školy. Snaha rolníka a hostinského Jana Trlice č. 16 dosáhnout přeložení dráhy dále od jeho domu a blíže ke škole nebyla vzata v úvahu.

Trlicův hostinec č. 16 byl přitom pro cizince přitažlivější než hostinec obecní. Dne 1.listopadu 1898 v něm byla zřízena sběrna poštovního úřadu. Dopisy odesílané občany z Ústí tam byly shromažďovány a vyzvedával je postilion z Valašských Klobouků, který rovněž poštu do Ústí přinášel. Do této doby nosil poštu ze vsetínského poštovního úřadu posel z Valašské Polanky, který odnášel ze Vsetína pro obce Ústí, Leskovec, Seninku a Valašskou Polanku.

Zákon o vodních dráhách z roku 1901 přiblížil výstavbu průplavu spojujícího Dunaj a Odru. K jeho napájení vodou měla sloužit i Bečva. K tomu podle původních představ měly sloužit přehrady, jež měly být postaveny u Bystřičky, Jarcové a Lužné. V souvislosti s tím byla v místech na Kútě instalována vodoměrná lať na potoku Senici. Měření průtoku vody v Senici i v Bečvě prováděl učitel Václav Živocký. Ve stejném roce se zajímala městská rada o pozemky ústeckých rolníků v lokalitě Čtvrtě, kde měl být postaven ústav pro choromyslné. Později se konala měření v lokalitě Vsacko. Naděje, že stavba ústavu rozšíří počet pracovních příležitostí, byla předčasná, neboť tento ústav získalo město Kroměříž.

V roce 1900 se v Ústí kromě příslušníků dvou evangelických náboženství a církve římsko-katolické začali objevovat stoupenci svobodné reformované církve - baptistů. Scházeli se v domě č. 36 na Vrše. Jejich schůzky a působení kazatele Čapka někteří evangelíci považovali za nežádoucí rozdrobování existujících církví.

Podle sčítání v roce 1900 obyvatelé Ústí chovali 15 koní, 208 kusů hovězího dobytka - z toho 132 krav, 13 koz, 7 ovcí, 34 vepřů a měli 27 úlů. Při jednotlivých domácnostech dále chovali 319 slepic, 30 hus, 5 kachen, 14 psů a 75 koček.

V roce 1902 vyvolala v řadě obcí rozruch nabídka firmy Kurt Bauer z Vídně, která hodlala spojit Vsetín a Velké Karlovice přes Ústí elektrickou dráhou. Každá obec se měla zúčastnit kapitálem pouhých 6000 K, ostatek nákladů měla nést firma. Představenstvo obce Ústí však odmítlo k této akci přistoupit, "jelikož by z projektované elektrické dráhy pro obec Ústí žádná výhoda nevzešla". Ať už to byl opravdu tento důvod, anebo jiný, mohli si později představitelé obce ke svému postoji blahopřát. V listopadu 1902 proběhla novinami zpráva, že domnělý inženýr Kurt Bauer, kterému se podařilo vylákat od obcí a důvěřivých úředníků na 50 000 korun, uprchl neznámo kam.

Tato událost ovšem výstavbu železnice ze Vsetína do Velkých Karlovic zcela zpochybnit nedokázala. Dne 18. května 1903 ministerstvo železnic ve Vídni udělilo společnosti, v níž byli továrník Dr. Alfred Reich, velkostatkář a továrník Theodor Thonet, starosta Velkých Karlovic R. Zahrada a starosta Nového Hrozenkova Eduard Haverland a starosta Antonín Krupa z Hovězí, povolení k předběžným technickým pracím ke stavbě dráhy o normálních kolejích ze stanice Vsetíně, případně ze stanice Ústí na projektované dráhy Vsetín - Bylnice přes Hovězí, Halenkov a Nový Hrozenkov do Velkých Karlovic. Vyměřování této dráhy proběhlo ve dnech 10.- 19. června 1903 a provedla je technická kancelář M. Píchy z Prahy. Zaměstnanci této kanceláře inženýři Novák a Linek bydleli po celou dobu v Trlicově hostinci. Ti navrhli, aby stanice Ústí, kterou měly podle původních představ procházet obě železnice, byla umístěna ve dvoře usedlosti čp. 60.

Detailní vyměřování trati pak provedlo šest inženýrů Píchovy kanceláře ve dnech 9. února až 18. března 1904. Tehdy se znovu ubytovali v hostinci u Trliců. Na stavbu zamýšlené dráhy povolil moravský zemský sněm na zasedání 29. října 1903 subvenci 20 000 K na 1 km až do celkové výše 546 000 K. Při tzv. politické obchůzce 17. září 1904 se již jednalo o vyvlastnění pozemků a opatřeních proti vzniku požárů. V tu dobu však na stavbu nadále chyběly peněžní prostředky. Dne 7. února 1905 navštívila ministerstvo financí ve Vídni delegace, v níž byli poslanec zemského sněmu Karel Bubela ze Vsetína, starosta Šerý z Valašských Klobouk a dr. Janík, ředitel Dreherových statků Lübecke a továrník Reich z Velkých Karlovic. Jednali o dráze Vsetín - Velké Karlovice a dráze Vsetín - Bylnice a ministr jim přislíbil podporu. Poslanec Bubela, Šerý a Dr. Janík navštívili ministra železnic ještě jednou 6. října 1905. Dostalo se jim sdělení, že stavba dráhy je zajištěna. Již 14. října se o Trliců opět ubytovali tři inženýři z Píchovy kanceláře a začali s vytyčováním trati.

Počátkem roku 1908 bylo přikročeno ke stavbě dráhy Vsetín - Velké Karlovice, která byla povolena zákonem ze dne 20. března 1907. V soutěži byla stavba zadána podnikatelské firmě dr. Samohrd a spol. z Brna, která podala nejnižší nabídku ve výši 1 200 tisíc K. Během měsíce dubna a května 1908 se v Ústí konalo vykupování pozemků pro dráhu. V souvislosti s tím byly vykoupeny a zbořeny chalupy čp. 19, 21, 22, 57, 60 a 77. Tím byla odstraněna ponejvíce sešlá stavení s chatrnými kůlnami, přístřešky a dvorky, z nichž do obecní cesty podle starého obyčeje vytékala hnojůvka. Všechna ostatní dřevěná stavení, která stála poblíž trati, nechala stavební firma opatřit zvenku omítkou a zakrýt namísto šindele tvrdou cementovou krytinou kvůli zamezení vzniku požáru. Jízda na trati byla zahájena 21. prosince 1908.

Již rok předtím byla v obci založena výroba, jež má stále svou tradici. Stavitel Rudolf Londin ze Vsetína zřídil na pozemku na pravém břehu Senice u Bogarova mostu výrobnu cementového zboží.

V této době bylo nadále nejdůležitějším zdrojem obživy zemědělství. Podle statistiky pořízené pro Moravskou zemědělskou radu v Brně v roce 1907 obnášela výměra orné půdy v Ústí 189 hektarů (dále ha) a 13 arů (dále a). Největší část této plochy byla využívána pro pěstování obilovin: na 11 ha 40 a se pěstovala pšenice, na 4 ha 50 a žito, na 37 ha ječmen, na 65 ha 40 a oves, na 2 ha 70 a pohanka. Pokud jde o okopaniny, největší pozornosti se samozřejmě těšily brambory, které byly vysazeny na 30.5 ha řepa na krmení na 2 ha 30 a, zelí na 1 ha 80 a. Z dalších plodin pěstovaných na orné půdě je nutno vzpomenout jetel - 22 ha 80 ha. Ostatní plodiny byly pěstovány na vcelku malé ploše: hrách - 50 a, len - 1 ha 58 a, konopí 4O a, zelenina na poli 1 ha 20 a, vikev 3 ha 5 a, 4 ha půdy ležely úhorem.

Roku 1910 došlo k další události pro obec důležité. Ke dni 31. prosince 1910 byla v okrese Vsetín zrušena okresem vybíraná mýta. V rámci tohoto opatření bylo zrušeno i mostní mýto v Ústí. Bylo zřízeno roku 1826 při stavbě nového mostu přes Bečvu. Mýto v Ústí bývalo svého času považováno ze všech mýt v okrese za nejvydatnější . V roce 1865 bylo pro výběrčího mýta postavena dřevěná chalupa u Trlicovy hospody na rozcestí silnic do Velkých Karlovic a do Valašských Klobouk, která dostala popisné číslo 71. Na přelomu století odváděl nájemce mýta okresnímu silničnímu výboru ročně okolo 11 tisíc korun. Po vystavění dráhy Vsetín - Velké Karlovice však výnos mýta v Ústí silně poklesl. Nájem mýta byl vydražen za obnos 5500 K, což skutečnému výnosu neodpovídalo. Proto byla vyvolávací cena snížena na 3000 K. Cestující ze Vsetína do Velkých Karlovic či opačným směrem platili v Ústí od páru koní 34 haléřů, při cestě ze Vsetína do Valašských Klobouků se od páru koní platilo 24 haléřů. Za pěší dobytek, kupř. za krávu vedenou do Vsetína na trh ve směru od Velkých Karlovic se platilo 7 hal., ze směru od Klobouků 5 hal. Posledních sedm let před zrušením mýta vybíral poplatky obchodník Josef Hlubík č. 18. Ten měl od obce Ústí pronajato dřevěné stavení čp. 71 tzv."mýto" za roční obnos 60 K. Mýtní závory (šraňky) byly v Ústí dvoje - jedny u rohu Trlicovy hospody a druhé u Ferákovy kovárny. Po zrušení mýta bývalo stavení č. 71 obcí pronajímáno jako obydlí chudobnějším občanům.


Před obchodem Josefa Hlubíka č.18, asi 1905

Rok 1910 je pro Ústí pamětihodný také tím, že se začala provádět definitivní úprava řeky Bečvy. Kámen ke zpevňování břehů se navážel již v zimě z Leskovce, Janové, i z kamenolomu Stráně v Ústí. Vrchní dozor na stavbě měl inž. Ticháček a v okolí Ústí je vedl ještě v r. 1911 inž. Chocholáč. Koryto řeky se rozšiřovalo a zpevňovaly jeho břehy. Po obou stranách koryta byla vysázena v úzkém pruhu vrba košíkářská. Za vrbovým porostem byl zatravněný pás a za ním se pak zvedala hráz. Od mostu přes Bečvu ke Vsetínu byla na hřebeni hráze zbudována cesta. Dojmy z této mohutné stavby, která se v krajině objevila, byly mezi současníky smíšené. Učitel Janáček o tom napsal:

"Jak se nyní Bečva po úpravě jeví, není dojem příznivý. Je to znetvořená příroda. Ty zátočiny, ty živé břehy plné keřů, stromů, ptactva, to vše je pryč. Řečiště bude teď mrtvou nádobou, život je pryč - jen stroj zůstává. V létě bude smutně bublat slabounký pramének vody mezi oblázky na dně, za dob velkých vod řeka nebude již svou paní a paní obávanou, ale zkrocena vyměřeným korytem co nejrychleji zmizí. Už ani ryby v ní útulku nenaleznou. Bude zkrocena, ale život pryč!"

Tento příkrý odsudek regulace Bečvy měl své opodstatnění. Jestliže regulace ovlivnila vzhled krajiny natrvalo, jiný zásah do přírody již bohužel tak dlouhé trvání neměl. V roce 1909 okresní silniční výbor nechal vysázet po obou stranách silnice od Ústí až po Špačkův domek za Žebračkou. V letech 1909 a 1910 však byla značná část těchto stromků neznámými pachateli zničena a v následujících dvou letech byla výsadba doplněna. Do roku 1911 byly jasany vysázeny podél silnice až po hranice okresu Vsetín u Lužné. V celém úseku od Vsetína po Lužnou byly vykáceny v únoru 1939 a namísto nich byly později vysázeny stromy švestkové.

Roku 1910 byly provedeny dokončovací práce na stavbě rodinné hrobky postavené na soukromém pozemku Jana Trlice při silnici do Velkých Karlovic. Stavba byla povolena okresním úřadem. Když však Jan Trlica st. 31. 1. 1911 zemřel, odmítl okresní úřad ve Vsetíně dát souhlas k pohřbení jeho těla do hrobky. Nakonec byl pohřben na hřbitově ve Vsetíně ve dvojité rakvi, aby mohl být později exhumován a pohřben ve hrobce. Nestalo se tak. Příbuzní zemřelého se obrátili se žádostí o intervenci i k tehdejšímu poslanci říšské rady prof. Tomáši G. Masarykovi, ale ani jeho vliv nepomohl. Rodina Trlicova později nabídla část zahrady se hrobkou ke zřízení obecního hřbitova. Vzhledem k blízkosti řeky Bečvy nebyl tento návrh přijat. Hrobka pak byla ponechána svému osudu. Svým způsobem označovala vstup do Ústí ve směru od Velkých Karlovic po dlouhých 80 let, než byla zbořena.


Trlicova Hrobka, stav 1940

Na začátku války v podzimních měsících roku 1914 přinesli oživení do Ústí montéři Vítkovických železáren, kteří začali výstavbu nového železného mostu.


Celkový pohled na Ústí, asi 1910

Obecní hospodaření

Stále větší potřeba finančních prostředků potřebných ke správě obecního majetku nutila čas od času obecní výbor k pokusům o rozšíření finančních zdrojů.

Zájem ze strany vsetínských obyvatel o Trlicův hostinec v Ústí a jejich časté návštěvy, přivedl obecní výbor k rozhodnutí vystavět obecní hostinec, zvláště proto, že místnosti u Trliců zvýšenému zájmu nestačily. Podle plánu stavitele Leskovjana byla stavba obecního hostince uskutečněna roku 1871 nákladem 2600 zl. Peníze na stavbu si obec vypůjčila od hostinského Josefa Glesingera ze Vsetína a od Jana Trčálka č. 9 z Ústí. Věřitelům byl hostinec na úhradu pronajat na dobu 12 let.

Dochované písemné doklady nasvědčují, že obecní výbor vždy usiloval o zachování obecního obecního majetku a o jeho rozšiřování s rozvahou. Roku 1888 obec koupila od Roziny Fojtové č. 25 a Tomáše Trlice č. 24 za 255 zl. 22 jiter a 1340 čtver. sáhů tj. 12,7 ha pozemků k zalesnění. Šlo o pozemky ležící úhorem v trati Nad Dlouhým. Na zalesnění obec obdržela subvenci ve výši 130 zl.

O dva roky později obec koupila 3 jitra a 850 sáhů od Pavla Michalíka č. 6 a Pavla Trčálka č. 48 a to ve tratích Stráně nad Dlouhým, celkem za 130 zl. Roku 1890 koupila od občana Krampoty Humenec za 450 zl.

Roku 1908 byly koupí získány usedlosti č. 37 a 38 v Srní od mlynáře Josefa Hromady za 9 996 zl. Část prostředků na splátku kupní částky byla získána prodejem dřeva z lesa Doliny za 6000 K. Brzy nato obec koupila další nemovitosti mlynáře Josefa Hromady za obnos 2250 K a zaokrouhlila tím pozemky ležící v Srní.

Obec Ústí byla mezi prvními v tehdejším soudním okrese Vsetín, které pochopily potřebu zalesňovat holé plochy a pastviny. V letech 1887 - 1900 byly zalesňovány jak pozemky soukromé, tak pozemky obecní a to v celkové výměře 68.1 ha.

Správa obce

Volba starosty a představenstva obce nebývala vždy jednoduchá. Při volbě dne 4. března 1894 došlo k události do té doby neslýchané. Někteří ambiciózní členové výboru, kteří se chtěli sami stát členy obecního představenstva, při ústním hlasování dávali své hlasy sami sobě.

Dne 7. prosince 1911 proběhla volba obecního výboru, proti níž podal Jan Trlica č. 62 a jiní občané odvolání. Volba představenstva musela proto být odložena a proběhla až 20. března 1911. Starostou obce byl opět zvolen Jan Štach č. 23,a radními Josef Hlubík č. 18 a Pavel Vávra č. 39. Dalšími členy obecního výboru byli Jan Řezníček č. 26, Pavel Trlica č. 3, Jan Mikuš č. 46, Jan Trlica č. 27, Martin Závodný č. 41 a Pavel Trčálek č. 48.

V obecních volbách 3. června 1914 bylo zvoleno nové obecní zastupitelstvo, v němž byli rolníci Jan Trčálek č. 34, Josef Šimara č. 5, Jan Štach č. 23, Josef Blaha č. 65, Martin Závodný č. 41, Jan Řezníček č. 26, obchodníci Josef Hlubík č. 18, Jan Mikuš č. 46 a Jan Trlica č. 27. Starostou byl zvolen Jan Řezníček a radními Jan Trčálek a Josef Šimara.

Vystěhovalectví

Nedostatek obživy a méně často také jiné příčiny nutily obyvatele hornatého území východní Moravy hledat nové zdroje obživy. Dopisy prvních vystěhovalců, kteří se shodou okolností dostali na jih Spojených států amerických, do Texasu, ale také činnost vystěhovaleckých agentů, měla za následek vznik skutečné vystěhovalecké horečky, která je vymezena lety 1853-1855. Pak se dostavil jistý útlum. Zážitky prvních vystěhovalců nebyly zřejmě nijak povzbuzující, než aby mohly vyvolat větší zájem. Až roku 1860 došlo k oživení vystěhovalectví. Léta občanské války Severu proti Jihu 1861-1865 ovšem přinesla znovu útlum. Až roku 1867 se na Vsetínsku hlásí u okresního úřadu noví žadatelé o vystěhovalecké pasy. Tato nová vlna vystěhovalectví směřuje do Texasu.

Mezi prvními vystěhovalci z Ústí, kteří do Texasu odešli roku 1867, byli propuštěný voják Jan Fojtů se ženou Terezií, Pavel Fojtů se ženou Rozinou, Pavel Fojtů se ženou Kateřinou z č.21, Jan Trčálek se ženou Kateřinou a dvěma dětmi z č. 10 a Rozina Trlicová.

V roce 1870 se vystěhovali Josef Bravenec a Pavel Bravenec, Pavel Fojt, Tomáš Fojt, Marie Fojtů a Anna Fojtů, Jan Holubec, Josef Holubec, Tomáš Holubec, Pavel Machů, Pavel Srněnský, Martin Šťastný, Jan Trčálek, Jan Trlica

Roku 1871 emigrovali do Ameriky Anna Fojtová, Jiří Holubec, Josef Mácha, Jan Mazáč a Jiří Mazáč a následujícího roku Josef Bubela, Josef Čunek, Pavel Trlica a Jiří Vlha. Roku 1873 se vystěhovali Rozína Holubcová, Rozína Michalíková a roku 1880 Jan Kotrla. Se všemi jmenovanýnmi odcházeli i jejich rodinní příslušníci.

Další velká vlna vystěhovalectví postihla Vsetínsko v letech 1880 -1882 a později postupně doznívala. V osmdesátých letech se postupně vydali hledat živobytí za mořem Trlicovi č. 4, Sušňovi č. 9, Dědicovi č. 10, Krampotovi č. 12, Trčálkovi č. 17, Trlicovi č. 24, Valovi č. 27, Holubcovi č. 28, Strnadlovi č. 35, Laštovicovi č. 36, Srněnští č. 38, Michalíkovi č. 48 a 52, Dědkovi č. 54, Fojtů č. 56, Trlicovi č. 57, Rožnovjákovi č. 58, Holubcovi č. 69 a Mikušovi z č. 72.

Jestliže ústecký učitel Václav Živocký svého času napsal, že polovina obyvatel Ústí se vystěhovala za moře, byl jeho úsudek velmi pravděpodobný. Úspěchy ústeckých krajanů v Americe, zejména ve státu Texas, ale také slabé výdělky ve vsetínských továrnách vyvolaly krátce před 1. světovou válkou nový zájem o vystěhovalectví. V prosinci 1913 až v lednu 1914 odejeli hledat štěstí za mořem hned čtyři ústečtí občané: Jan Fojt č. 25, František Šimek č. 8, Jan Sušeň č. 55 a Jan Zgarba č. 70. V roce 1920 pak odjely do Ameriky Anna Šimková, dcera Františka Šimka, manželka Jana Sušně Veronika se třemi dětmi a další.


Pánská společnost (zaměstnanci dráhy) zleva:
Josef Konvičný, Pavel Fojt, František Šimek,
Vincenc Bělovský, Pavek Šimara, foto 1909

Pro úplnost je třeba ještě dodat, že vystěhovalci nesměřovali jen do Texasu. V srpnu roku 1890 několik rodin z Ústí odejelo z Ústí do Brazílie a s nimi také sedm školou povinných dětí.

I když je někdy sledování osudů jednotlivých vystěhovalců za mořem obtížné, časem se přesto o nich objevují zajímavá svědectví. Vystěhovalci směřovali především do okolí texaských měst Temple, Austin, dále od pobřeží. Za desítky let se jejich svazky s domovem a příbuznými většinou zpřetrhaly, avšak povědomí o českém původu si udržují.


(c) Obec Ústí, design by Holubec, 2002-2017