www.obecusti.cz| www.mestovsetin.cz| www.kr-zlinsky.cz| www.smscr.cz| www.hornolidecsko.cz  


Informace o obci
  Základní údaje
  Informace ze zákona
  Vizitka
  Geoportál obce
Obecní úřad
  Kontakt
  Zastupitelstvo
  Zákaz podomního prod
  Zákaz sázkových her
  Vyhláš. o nočním klidu
  Vyhl.o sjízd.míst. kom.
  Czech Point
  Úřední deska
  Smlouvy ke zveřejnění
  Hospodaření obce
  Návštěvní kniha
  Svoz odpadu 2017
  Místní poplatky
  Hřiště - provozní řád
Sbírky zákonů
Ústecký zpravodaj
  Březen 2016
  Červen 2016
  Září 2016
  Prosinec 2016
  Březen 2017
  Červen 2017
Program rozvoje
  obce Ústí

Územní plán
Historie obce
  Slovo úvodem
  Popis obce
  Feudální doba do 1666
  Feudální doba do 1848
  Rod Trliců
  Vybavení domácností
  Ústí za let 1848-1914
  Přehl.držitelů usedlostí
  Sčítání lidu 1857
  Sčítání lidu 1910
  Ze života val.dědiny
  První světová válka
  Doba ČSR 1918-1939
  Německá okupace
  Osvobození obce
  Škola a učitelé
  Pamětihodnosti
  Z kroniky 1945-1995
Fotogalerie
  Dnešní obec
  Dnešní obec-letecky
  Historické snímky
  500. výročí obce
  60. výročí osvobození
Kultura v obci
  Kultura 2006
  Kultura 2007
  Kultura 2008
  Kultura 2009
  Kultura 2010
  Kultura 2011
  Kultura 2012
  Kultura 2013
  Kultura 2014
  Kultura 2015
  Kultura 2016
Hasiči
Šachy Ústí
Mateřská škola
  Kontakt
  Rekonstrukce budovy
  Slavnostní otevření
  Dětský karneval
Jízdní řády
Obecní knihovna
Kam za kulturou
Vsetínské noviny
Dotace obci
  Dětské hřiště
  Veřejně prospěš. práce



Zpět

Doba feudalismu (před r.1848)

Popis panství 1666

Dokumentem vynikající úrovně, který poskytuje obraz o Ústí nedlouho po třicetileté válce, jen tři roku po tatarském vpádu, je popis vsetínského panství z roku 1666. Dle něj bylo tehdy v této vsi 6 gruntů, 9 podsedků a 1 chalupa na obecním pozemku. Všechny tyto usedlosti měly oproti situaci v roce 1644 hospodáře.

Hlavním zdrojem obživy obyvatel Ústí bylo tehdy zemědělství - pěstování obilovin a chov hovězího dobytka. Na dvou usedlostech se hospodáři kromě obdělávání půdy zabývali také chovem tzv. valašského dobytka, tj. koz. Byli to Jan Fojt, Jiří Vašků a jeho společník Mikuláš Jakubčík řečený také Jakubisko. Dohromady měli 118 koz a Jakubčík pro tento účel zaměstnával jednoho valacha. Zhruba v polovině usedlostí jejich majitelé zaměstnávali další čeleď. Do této kategorie - kromě jednoho valacha - patří osoby označované rovněž jako hofeři, pohůnci, pacholci, dívky či pasačky.

Někteří z poddaných vynikali ještě dalšími dovednostmi, které mohly být pro vrchnost užitečné - zvláště pak tesaři, anebo střelci, kteří pomáhali při honech. Martin Fučík a jeho syn uměli například vázat tenata, tj. sítě pro lovení zvěře. Podsedník Jan Konoupka se kromě obdělávání půdy živil rovněž tkalcovstvím a byl znám jako dudák (gajdoš), dva z poddaných jako rybní hajní dohlíželi na to, aby si nikdo kromě vrchnosti nelovil ryby v Bečvě a Senici, neboť užívání vod bylo výhradním právem vrchnosti.

Majitelé usedlostí v Ústí v roce 1666:

Grunty

  1. - Jan Fojt, ženatý, má syny 2, dceru 1, pohůnky 2, dívku 1.
    - Hofer Jura Mereda samotný, má dceru 1 při sobě
    - Hofer Jan Kleština samotný, mládenec, má při sobě Annu Karkuličku a ona má synka.
    (Jan Fojt: 4 koně, 8 krav, 1 jalovice, 1 tele, 44 koz, 3 včelstva, 4 svině - Jan Mereda: 2 krávy - Jan Kleština: 1 kráva)

  2. - Jura Vašků (střelec) samotný, při něm jest bratr Jan, ženatý, bez dětí. Též při něm bratr Viktora, mládenec, sestra Kristina, matka samotná
    - Společník Mikuláš Jakubčíků, ženatý, má syna 1, valacha 1.
    - Hofer Václav, ženatý, bez dětí.
    - Hofer Václav Mikulů, ženatý, má syna 1.
    (Jura Vašků : 2 hříbata, 6 krav, 4 telata, 43 koz, 3 svině - Mikuláš Jakubisků: 2 býci, 2 krávy, 1 jalovice, 2 telata, 31 koz - hofer Václav: 3 krávy - Václav Mikulů: 2 krávy)

  3. - Václav Zavrták, ženatý, má syny 2, dceru 1.
    (2 koně, 1 hříbě, 4 krávy, 2 jalovice, 3 telata, 2 svině)

  4. - Jan Palík (sekerník), ženatý, má syna 1, dcery 3, matka ženina jest při nich.
    (2 koně, 1 hříbě, 4 krávy,2 jalovice, 2 telata, 11 ovcí, 1 včelstvo, 3 svině)

  5. - Jan Machálek, ženatý, má dcery 3, pacholka 1.
    - Společník Mikuláš Žmuta (střelec) , ženatý, má služebnou dívku 1.
    (Jan Machálek: 4 krávy, 1 jalovice, 1 tele, 2 svině - Mikuláš Žmuta: 3 krávy)

  6. - Mikuláš Holaň (sekerník), ženatý, má syny 2.
    (2 býci, 1 kráva, 2 jalovice, 1 tele, 3 včelstva)

Podsedky

  1. - Martin Fučík, ženatý, má syna 1, syn byl ženatý, má dceru 1 (umí tenata vázat i syn a jsou oba sekerníci, syn též i střelec)
    (2 voli, 7 krav, 3 telata, 25 včelstev, 2 svině)

  2. - Mikuláš Dobšů, ženatý, bez dětí, pastýřku má 1.
    - Společník Martin Trličík (tkadlec),ženatý, má dcery 2, pohůnka 1.
    (Mikuláš Dobšů: 2 býci, 7 krav, 1 jalovice, 2 telata, 4 svině - Martin Trličík: 2 býci)

  3. - Jura Janků vdovec, má syna 1, dcery 2.
    - Hofer Václav Trčálek, ženatý, má dceru 1
    - Hofer Dobeš, ženatý, bez dětí (oba hofeři hajní rybní).
    (Jiří Janků: 2 koně, 1 hříbě - Václav Trčálek - 1 kráva, 1 svině - hofer Dobeš: 1 kráva, 1 jalovice)

  4. - Jan Holubec (sekerník), ženatý, má syny 3, dcery 2
    (3 koně, 5 krav,3 jalovice, 4 telata, 10 ovcí, 3 svině)

  5. - Daňků Vašek, samotný, má dcery 3
    - Společník Jan Brhel zeť jeho ženatý, má syny 2, dceru 1
    (Daniel Vašků: 2 koně,1 hříbě, 5 krav, 1 jalovice, 1 tele)

  6. - Martin Mlynář (mlynář), sám jest na mlýně, ženatý, má syna 1, dceru 1, dívku 1
    (5 krav, 1 jalovice, 1 tele, 2 včelstva, 2 svině).

  7. - Jan Konoupka (střelec, tkadlec, gajdoš), ženatý, má syna 1, dcer 5, pohůnka 1
    (6 krav, 2 telata, 1 včelstvo, 2 svině).

  8. - Štěpán Fojtů, půl podsedka, ženatý, má syny 2, dcery 3
    (3 krávy, 1 tele).

  9. - Jan Krystynin, půl podsedka, ženatý, bez dětí, má pohůnka a jeho matka samotná jest při něm
    (3 krávy, 1 jalovice, 2 svině).

Chaloupka na obci

  1. - Hoferská /chalupa/ Jan Hubáček, ženatý, má dcery 2, jest při něm tatík ženin, samotný.
    (3 krávy, 1 tele, 1 svině)

Celkem tedy v roce 1666 žilo v Ústí 121 obyvatel. Ti chovali 15 koní, 6 hříbat, 2 voly, 8 býků, 86 krav, 17 jalovic, 29 telat, 118 koz, 21 ovcí, 31 sviní a v jejich úlech bylo 35 včelstev.

Poddaní byli povinni vůči vrchnosti robotami, odváděli jí platy v penězích a kromě toho i dávky v naturáliích. Majitel tak dostával ročně z celého panství v roce 1776 439 mázů a 2 žejdlíky kmínu, 933 rakouských měřic ovsa, 152 hus, 1092 a půl kuřete, 6993 vajec a dále mu měli upříst 3184 loktů příze. Poddaní z Ústí odváděli z tohoto množství jen malý díl - 22 mázů kmínu, 30 měřic ovsa, 5 hus, 35 kuřat, 294 vajec a 120 loktů příze. Od poddaných z Ústí vrchnosti plynuly tyto stálé platy: na sv. Jiří 8 zlatých a 37 krejcarů, na sv. Jana 11 zl. 43 kr. a na sv. Václava 12 zl. 29 kr. a na na vánoce stejnou částku jako na sv. Jana. Z poutí poddaní v Ústí platili ročně 14 zl. 26 kr., v masopustu 6 zl. a z pasek pouze 15 kr., což bylo nejméně ze všech vsí vsetínského panství.

Poddanské povinnosti se nejednou stávaly předmětem sporů mezi poddanými a vrchností. Dne 21. prosince l699 podali poddaní z vesnic vsetínského panství stížnost u zemského soud v Brně na svou vrchnost Mikuláše hraběte Illésházyho pro nadměrné zatěžování robotami, platy a naturálními dávkami. Na základě nálezu tohoto soudu z 25. června 1700 bylo dne 21. ledna 1701 na vsetínském zámku sepsáno narovnání mezi vsetínskou vrchností a poddanými. Byla v něm stanovena míra poddanských povinností, jež byly dodržována bez větších změn až do roku 1848.

V dokumentu bylo mimo jiné stanoveno, že sedláci jsou povinni robotovat 3 dny a podsedníci 2 dny v týdnu, a to buď s potahem anebo pěšky. Hofeři pak měli robotovat 1 den v týdnu pěšky. Mimoto měl každý sedlák dovézt pro vrchnost jeden sáh dřeva na topení a podsedníci každý půl sáhu.

Dále bylo stanoveno, aby každý z poddaných, kdo by si chtěl vykácet panský les a zřídit paseku, ohlásil svůj záměr nejdříve u vrchnosti a zaplatil 16 krejcarů od každé měřice. Poddaným vsetínského panství bylo povoleno na věčné časy brát si z panských lesů dřevo ke stavbám a otopu zdarma, nikoliv však k prodeji. Vrchnost byla přinucena ustoupit od svých požadavků. Na základě nálezu byla například dávka husí z celého panství snížena na polovinu, stejně jako činže z vína, piva, poutí a masopustu. Sníženo bylo i množství kořalky, které musely jednotlivé vesnice odebírat z panské palírny. Pokud jde o předivo, dohoda konstatovala, že každý sedlák má ročně vyrobit 10 loket, podsedník a chalupník 4 lokte z příze, kterou jim vydávala vrchnost. Každý podsedník byl povinen vyrobit pro vrchnost v rámci své roboty 500 šindelů. Poddaní museli pro vrchnost sbírat hřiby, lískové ořechy a kmín, a to každý sedlák ročně 2 mázy, podsedník 1 máz a hofer půl mázu.

V roce 1750 odváděli poddaní v Ústí ze svých usedlostí vrchnosti ročně na činži z gruntů, vína a piva 56 zl. a 56 kr., na platu z pasek 15 krejcarů, museli zpracovat 20 a půl funtu příze, odvést 20 a půl měřice ovsa, 20 a půl mázu kmínu, 4 a půl husy, 30 kuřat a 274 vajec.

Plnění těchto povinností ohrožovaly často různé okolnosti, jak o tom svědčí žádost Jiřího Výchopně z Ústí podaná k majiteli panství Josefu hraběti Illésházymu v polovině roku 1760:

"Jich excellencí, vysoce urozený svatej římskej říše hrabě, milostivý a vysoce prosebný pane, pane. Vaší vysoce hraběcí excellenci v nejhlubší poníženosti poddaně přednášíme, a to i již podruhýkráte zas znovu. Poněvadž loňskýho roku na můj ponížený memoriál podaný vaší excellenci žádnej milostivej resoluci až posavade sem nedostal, sám pánbůh ví, kde memoriál zůstal. Jakžto se se mnú ubohým poddaným stalo velkého neštěstí do škody upadnutý jsem, kdežto teho pominulého loňskýho roku dne 7. augusti z poledně 4 hodin z dopuštění božího skrz hrom a uderením do stodoly i s vozuňkem zapáleno, a cokoliv navezeno všelikého obilí, rži, žita, ječmene i také sena, všechno v prach shořelo, jakžto aniž sem nemohl bránit, nejsouc toho času doma, byl jsem na robotě při svážení žita, i což tehdy já ubohý poddaný nemajíce jak pro sebe a dítek k vyživení chleba, též i dobytečku na zimu pícování, slámy a sena a obzvláštně koňům, kterýma každotýdenně dvě roboty vykonávati jeté musím. Čehožto všechno kupujíce a skrz takové mezi lidmi jsem se mnoho zadlužil a tak do velkej chudoby upadl. Pročež k vaší vysoce hraběcí excellenci poníženě se ucházejíce k milostivým nohám na svá kolena padám, že by mně ubohému poddanému s tej velkej vrchnostenskej púhej milosti dobrotivého ulevení milostivú pomoc učiniti ráčili poníženě a pro milosrdenství boží žádám a prosím, abych i já ještě na delší časy jakožto věrný poddaný i se svými dítkami svej milostivej vrchnosti v poddanosti zůstávati mohl. Čemuž se těšíce milostivej resoluci očekávajíce, zůstávám jich vysoké hraběcí excellenci ponížený a věrný poddaný Jura Výchopeň z Ústí."

Josef Illésházy se k žádosti Jiřího Výchopně vyjádřil příznivě a v odpovědi z 24. července 1760 datované v Pešti mu odpustil robotu v trvání jednoho měsíce a přikázal vydat mu "přitom také na pomoc k jeho vyživení dvě měřice chlebového" /obilí/.

Naproti tomu však jiné svobody, které měli poddaní zaručeny smlouvou s vrchností z roku 1700, dodržovány nebyly. O tom svědčí žádost obce Ústí, která byla doručena Janu Křtiteli Illésházymu na zámek v Dubnici 30. května 1767. Ústečtí v ní psali:

"Jejich vysoce hraběcí milosti vysoce urozený svatej římskej říše hrabě, milostivý a vysoce prosebný pane, pane, jejich vysoce hraběcí milosti v nejhlubší poníženosti a pokoře k milostivým nohám padajíce přednésti přinuceei jsme, kterak my ubozí panství vsetínského poddaní z dědiny Austí našeho pana purkrabího potřikrát jsme prosili a žádali, aby nám k správě našich stavení z panských hor dřevo cajchovati / tj. označit/ nechal, avšak jsme nic neobdrželi a dokonce nám Way pověděl, že se nám dřevo nedá. Na to ale od starodávna při naší obci v našich pasínkoch kúsek lesa sme sobě hájili, tak abychme naše stavení docela nespustovali, v tom našem lesi některý kúsek dřeva jsme sobě sťali. Pan purkrabí ale nás na Vsetín citiroval, a že jsme takové dřevo bez jeho dovolení sťali. Sedum sousedův pod bránú dal žilú bíti a na to do naší dědiny fůry vypravil a dřevo nám sebrati mínil. A poněvadž pamětníka v naší obci není, aby nám kdy páni oficíři v tom našem lesi takú překážku činili, taky dřevo jsme nedali sobě vzít. Kde taky pán purkrabí k nám do Austí sám přijel a náš súsed Martin Fojtů své stavení, které juž větším dílem hnilé bylo, rozhazoval a nové stavěti chce. On pan purkrabí se rozhněval a nadepsaného súseda na Vsetín fojtovi dovésti zaporučil. Ten však ale, obávaje se nejakého trestu a bití, k panu purkrabímu se nedostavil. Pročež tehdy my ubozí poddaní jejich vysoce hraběcí milosti jakožto naší nejmilostivější gruntovní vrchnosti k milostivým nohám padajíce pro pána boha pro milosrdenství boží poníženě a pokojně prosíme a žádáme,aby nad námi svú milostivú ruku držeti oblíbiti ráčili, abychme my ubozí poddaní bez příčiny trestáni nebyli, poněvadž my panské grunty opravovati chceme a k tomu ještě naše vlastní dřevo vyložíme, abychme na další časy hospodařiti a naše povinnosti spláceti mohli. V tej tehdy příčině těšíce se milostivému vrchnostenskému zastání jsme a umíráme. Jejich vysoce hraběcí milosti věrní a poslušní poddaní purkmistr, fojt a celá obec Austí."

Používání fyzického násilí a nerespektování předchozích zvyklostí bylo zcela běžnou praxí a sotva se dalo očekávat, že se vrchnost postaví na stranu poddanných a proti vlastním úředníkům.

V roce 1775 byl vstup do obce u brodu přes Bečvu ozdoben sochou Jana Nepomuckého. Podle místní tradice nechal sochu pořídit tehdejší majitel panství Jan Křtitel hrabě Illésházy jako projev vděčnosti za záchranu vlastního života při přechodu přes rozvodněnou řeku. Potud pověst. Historické okolnosti však tuto verzi zpochybňují. Jan Křtitel Illésházy nechal na Vsetínsku v sedmdesátých letech 18. století instalovat několik soch a křížů. Měly snad posílit vlažný vztah poddaných vsetínského panství ke katolické církvi. Tak by bylo možno vysvětlit, proč se sochy Jana Nepomuckého ocitly nejen v Ústí, ale také na Horním náměstí ve Vsetíně a v Pržně. Autorem většiny z těchto soch a křížů byl sochař Šebastián Hertl z Valašského Meziříčí, a jejich podstavce zhotovil kameník Šimon Závodník z Krásna nad Bečvou.


Socha Jana Nepomuckého z r.1775, foto M.Langer

V roce 1776 bylo v Ústí 6 gruntů, 9 podsedků a 6 podruhů. Některé z těchto usedlostí byly již rozděleny mezi více držitelů, takže jeden grunt byla už vlastně jen pomyslná daňová jednotka. Rozdělení gruntů a podsedků v Ústí na konci 18. století je ukázáno na jiném místě. V Ústí bylo v roce 1776 celkem 49 číslovaných domů, na celém vsetínském panství jich bylo 2421.

Na celém panství byl tehdy jeden pivovar, jedna palírna, 15 šenkoven, 6 panských dvorů, 5 letních panských dvorů a 1 panská ovčírna. Vrchnosti patřilo na celém panství 6 moučných mlýnů, 3 valchy a 32 vodní pily, poddaní vlastnili 20 moučných mlýnů, 3 valchy a 11 vodních pil. V Ústí v roce 1776 vsetínská vrchnost žádné takové zařízení neměla, nacházel se tam pouze jeden poddanský mlýn, nepochybně totožný se mlýnem zmiňovaným již roku 1666, kdy na něm seděl Martin Mlynář. Mlýn samotný dostal v roce 1771 při číslování domů číslo popisné 14. Pozoruhodné také je, že na celém panství byly v roce 1776 jen 4 kamenné kříže a 5 kamenných soch, z nichž jedna je uváděna také v Ústí. Tou je nepochybně míněna socha Jana Nepomuckého.

Jediným povoleným náboženstvím bylo tehdy pouze katolické. Ústí bylo odedávna součástí vsetínské farnosti. Fara měla vlastní polnosti, ke kterým byli povinni robotou rovněž farníci z Ústí. Kromě toho dostával vsetínský farář ve formě desátků od poddaných podle předpisu 89 a půl měřice obilí - pšenice a ovsa, 6 a 1/4 mázu omastku, 13 kuřat, 2 a půl sáhu dřeva na topení a na penězích 24 kr. Další dávky plynuly vsetínskému faráři od vrchnosti, štolové poplatky od jeho úkonů při ohláškách, sňatcích, křtech, úvodech a pohřbech a dále koleda, která prý byla značná. Celkový příjem faráře za rok 1776 byl odhadován na 1500 zl. Vsetínský učitel dostával na penězích 25 zl. a 42 kr. , 27 a půl mázu omastku, směl užívat pole o výměře jedné měřice a od faráře dostával 1/3 jeho užitku ze štoly z pohřbů a koleda.

I přes soustavnou rekatolizaci, která trvala od konce třicetileté války, přes pronásledování každé známky nesouhlasu nebo odporu s oficiálním státním náboženstvím se jezuitům nepodařilo potlačit vliv protestantismu. Zejména od počátku 18. století po uzavření šátmárského míru využívali evangelíci ze Vsetínska skutečnosti, že v Těšíně a Trenčíně byly otevřeny protestantské kostely. Nehledě na pronásledování, často v zástupech čítajících stovky hlav, odcházeli horskými chodníčky, aby alespoň jednou za čas mohli přijímat večeři páně. Jejich víru, ale také čistotu jejich jazyka pomáhaly udržovat i evangelické knihy, které sem byly tajně dopravovány s velkým nebezpečím z ciziny.

Nevelké úspěchy protireformace přivedly dva z misionářů Kořistku a Jiříčka k rozhodnutí sáhnout ke lsti. V dubnu roku 1777 rozšířili zprávu, že císařovna Marie Terezie vydala toleranční patent s výzvou, aby se prý každý svobodně přihlásil k víře, kterou vyznává.

Účinek této zprávy byl nečekaný. Na 6O obcí na východní Moravě se buď zcela nebo z větší části přihlásilo k evangelické víře. Mezi nimi bylo i Ústí, kde se mezi poddanými zpočátku nenašel ani jeden katolík.

Úřady i církevní kruhy byly nastalou situací zaskočeny. Vždyť odmítnutí katolictví bylo považováno za kacířství, které bylo trestáno církevními i světskými úřady, bylo odmítnutím státní poslušnosti. Na Valašsko byla poslána zvláštní vyšetřovací komise, z nichž jednu vedl probošt Lopold Hay. Dne 19. srpna 1777 se na vsetínském Horním náměstí konalo zvláštní divadlo. Byli k němu povoláni představení jednotlivých vesnic vsetínské farnosti, včetně Ústí. Na náměstí byl vynesen stůl, za který zasedli členové vyšetřovací komise a poblíž nich se postavili vsetínští duchovní a panští úředníci a opodál četní posluchači, které obklopilo 60 pěších a 12 jízdních vojáků s tasenými šavlemi. Na to byl přečten dekret Marie Terezie z 1. června 1777. Císařovna v něm pod těžkými tresty nařizovala, aby se vzbouřenci navrátili k poslušnosti a katolickému náboženství. Na to byli předvoláváni ke stolu zástupci jednotlivých obcí a před jejich očima byly jejich písemné přihlášky roztrhány a takto znehodnocené jim byly vráceny.

Zpočátku nic navenek nenasvědčovalo, že poddaní hodlají rozkazu císařovny odporovat. Podle zprávy z 13. srpna se podařilo vrátit do lůna církve mimo jiné Annu Mucalovou a Martina Fojtů z Ústí. Postupně se však začaly objevovat nové a nové příznaky, že rozkaz Marie Terezie nebyl respektován. Zvláště v zimě roku 1777 - 1778 se situace přiostřila. V Ústí samotném sousedé nutili jednoho katolíka, aby se přihlásil rovněž k evangelickému náboženství, jinak že jej z vesnice vyženou. Nejvíce prý na něho naléhal obecní purkmistr Pavel Trčálek.

Všichni, kteří se jakkoliv zprotivili církvi a státu, byli předvoláváni ke zvláštnímu soudu, který byl pro tyto účely ustaven v Uherském Hradišti. Tak tam bylo 5.listopadu 1777 jednáno o Martinu Potočném z Ústí, který se přihlásil za evangelíka, ale vinu za to sváděl na sousedy z Ústí, nejvíce na Pavla Trčálka. Pavel Trčálek byl pro své evangelické náboženství zbaven úřadu purkmistra. Při vyšetřování popíral, že by ostatní sváděl k evangelické víře, ale před soudem vystupoval statečně: "Já jak jsem se jedenkrát vyznal, tak zůstanu, co mám zas včil jináč vyznávat? Pravdu musím všudy mluvit, což bych zapíral?" U soudu dne 13.11. 1777 prohlásil, že již od mládí chodíval do Uher do Trenčína a naposled že byl u večeře páně v roce 1776. Nyní chodí do katolického kostela na Vsetín a to "až do správy", tedy do vydání rozhodnutí o náboženské svobodě. O tom, že věc evangelíků je spravedlivá, nepochyboval - i když je jedno, kde Boha chválí. Měl doma knihu Perličku a sliboval, že bude i nadále chodit do katolického kostela, "jenom že víru zapírat nemůže". Proti Trčálkovi však jeden ze sousedů z Ústí Martin Bravene tvrdil, že Trčálek jej sváděl k protestantismu. V lednu 1778 vsetínský farář Antonín Beinhauer na doporučení krajského úřadu v Uherském Hradišti se ujal Pavla Trčálka, aby z farářových úst vyslechl skutečné základy katolické víry, aby tím byla Trčálkova "potemnělá" mysl vyčištěna. Farář použil všechno myslitelné úsilí, aby tohoto muže vyvedl z jeho omylu. Jeho zatvrzelost a příliš hluboce zakořeněná "zlá vůle" však byla pro farářovy záměry příliš velkou překážkou. Pavel Trčálek se dokonce mimo jiné vyjádřil, že raději ztratí svůj život než svou víru.

Kromě Pavla Trčálka se již koncem roku 1777 dostal před soud v Uherském Hradišti Matěj Holubec z Ústí. Rozhodnutím ze dne 19. ledna 1777 byl odsouzen ke tříměsíčnímu vězení.

Ve zprávě probošta Haye o stavu náboženství na Valašsku z 26. června 1778 jsou v Ústí za hlavní svůdce k protestantismu považováni Trčálek a Matouš Opršal. Ve zprávě z 21. července 1779 je jako jeden z nejzatvrzelejších z ústeckých poddaných označován Jan Trlica z Ústí. Ten prohlašoval, že "evangelíci se radují, že jejich tatíček juž na pomoc jim jde, kterého juž dávno očekávali". Tím mínil pruského krále a prusko - rakouskou válku, což bylo zvlášť povážlivé. Při výslechu Jan Trlica prohlásil, že ví, že je rozkázáno posílat děti a služebné do kostela. On jich však neposílá, protože ani druzí tak nečiní. Již jednou se přihlásil k evangelické víře, jeho rodiče byli evangelíky a proto on sám nemůže konat jinak, prohlásil před soudem 13.prosince 1779. Soud zvažoval jeho přesazení do vyhnanství v Uhrách, avšak obával se vzpoury ostatních evangelíků, kdyby byly použity přísnější zákroky.

Podle zjištění z července 1780 se v Ústí hlásilo ke katolické víře 49 a k evangelické 301 osob. Evangelíci odmítali posílat své děti do katolické školy, odmítali navštěvovat kostel a platit církevní desátky.

Teprve vyhlášení tolerančního patentu přineslo evangelíkům dlouho očekávanou úlevu. Přesto že od roku 1781 mohli otevřeně svou víru vyznávat, byla jejich církev jen trpěnou a teprve roku 1863 se dočkali vyhlášení svobody náboženského vyznání.

Při výsleších poddaných ze Vsetínska v Uherském Hradišti byli přítomni také ranhojiči, kteří popsali osoby vyslýchaných, i jejich oděv. Tito ranhojiči byli autory popisu oblečení Pavla Trčálka, Martina Kerháka a Matouše Holubce. Trčálek i Holubec měli na sobě dlouhou bílou soukennou župici s bílými mosaznými kulatými gombíky a Trčálek měl ještě pod ní krátký bílý soukenný brunclek s bílými mosaznými gombíky. Kerhák měl na sobě bílý soukenný slovácký kabát a pod ním soukenný zelený brunclek.

Trčálek a Kerhák měli dlouhé bílé soukenné nohavice, Holubec měl nohavice modré. Všichni tři jmenovaní měli obuty bílé soukenné papuče, vespod kožené a na hlavě obyčejný selský klobuk.

Podle tolerančního patentu z 30. listopadu 1781 byla evangelíkům augšpurského a helvítského vyznání povolena soukromá náboženská cvičení a soukromé pobožnosti, přednost pořádat veřejná cvičení však byla i nadále vyhrazena pouze církvi katolické. V místě, kde bydlelo více než 100 evangelických rodin, bylo evangelíkům povoleno zřídit si vlastní modlitebnu, avšak beze zvonů a věží a nesměly mít veřejný vchod z ulice. Evangelíkům bylo povoleno konat veřejně pohřební průvody i s duchovním, mohli navštěvovat evangelíky v jiných zemích. Mohli si volit své učitele a pastory. Děti ze smíšeného manželství, pokud byl otec katolík, musely být vychovány v katolickém náboženství, pokud by byl otec evangelík a matka katolička, měly děti v náboženství následovat rodiče podle pohlaví. O skutečné náboženské svobodě nebo svobodě přesvědčení se nedalo vůbec mluvit. Např. až 22. června 1786 bylo vydáno nařízení, že protestanté nejsou povinni světit katolické svátky.

Dne 25. prosince 1781 se ve Vsetíně v jedné stodole konaly první evangelické bohoslužby, které sloužil luterský (augšpurský) pastor Jan Hrdlička. Do jeho obvodu náleželi evangelíci ze Vsetína, Ústí, Janové, Jasenky, Rokytnice, Hovězí a Halenkova. Hrdličkův roční plat na penězích tvořilo 300 zl., dále 20 sáhů dřeva k topení, koleda a jiné dávky. Vsetín byl údajně místem, kde se konaly vůbec veřejné první evangelické bohoslužby na Moravě. Podle nového nařízení z ledna 1782 se museli věřící přihlásit k evangelické víře znova a individuálně. Hromadné přihlášky byly považovány za neplatné. V Ústí se se do poloviny roku 1782 přihlásilo za evangelíky 68 osob. V roce 1784 se evangelická církev ve Vsetíně rozdělila na augšpurskou (luterskou) a reformovanou (helvítskou či kalvinskou). Část evangelíků z Ústí přešla k církvi reformované. Roku 1815 k ní náleželo 19 a roku 1819 22 ústeckých rodin.

V roce 1781 se dostalo poddaným od osvícenského panovníka Josefa II. kromě tolerančního patentu ještě další svobody. Dne 1. listopadu 1781 byl vydán vydán patent o zrušení nevolnictví. Dle něj byli poddaní oprávněni uzavírat sňatky, aniž by o povolení museli žádat svou vrchnost, pouze měli svůj záměr ohlásit a to bezplatně. Každý poddaný se mohl z panství volně odstěhovat a usadit se jinde a hledat službu. K tomu si měli bezplatně obstarat od své vrchnosti propouštěcí list, kterým se měli prokázat u nové vrchnosti. Poddaní se mohli podle své volby učit řemeslu a umění a bez propouštěcích listů mohli odejít za svým výdělkem, kamkoliv by chtěli. Sirotci, kteří by ztratili oba rodiče, měli odsloužit u své vrchnosti ne více než tři roky a to pouze v místě, odkud pocházejí. Všechny ostatní povinnosti poddaných vůči vrchnosti, jako roboty na panských pozemcích, naturální a peněžní dávky zůstaly zachovány, avšak vrchnosti nesměly od poddaných požadovat více, než stanovily dvorské patenty.

Ačkoliv postavení poddaných vůči vrchnosti bylo nerovnoprávné, přece jen koncem 18. století stále odhodlaněji vystupovali na ochranu svých požadavků, a to nejen náboženských. V roce 1779 obec Ústí vedla soudní spor se svou vsetínskou vrchností o les Dolinky. Podle rozhodnutí soudu z 9. října 1779 obec tento spor vyhrála a les se stal majetkem obce. Správa vsetínského panství se s tím nesmířila a podala následujícího roku proti tomuto rozhodnutí odvolání. Moravské gubernium dne 4. srpna 1780 však nařídilo, aby les byl obci Ústí vydán, protože obec jej po dlouhá léta pokojně užívala a panství své nároky dostatečně neprokázalo.

V souvislosti se sporem o les Dolinky se vyhrotily vztahy poddaných z Ústí s vrchností. Když bylo koncem června 1779 na nařízení vsetínského hejtmana 8 nádeníků z Ústí posláno se sekerami těžit dřevo ve vrchnostenském lese, jasenický hajný je dovedl do lesa Jedličníku užívaného obcí Ústí, kde jim přikázal dřevo kácet. Když to odmítli, hajný tři z nich strkal a bil puškou a čtyři poddaní byli dráby vzati do vězení. Les o rozloze 15 měřic byl obcí pokojně užíván po dlouhá léta, přičemž sloužil k opravám říčního jezu. Matouš Bravenec jako purkmistr starší, rychtář Martin Fojtů, Jan Hrtáň jako purkmistr mladší a přísežní Pavel Mazáček, Jiří Fojtů a Pavel Trčálek o této události napsali jménem celé obce vrchnosti spolu se žádostí o respektování dosavadních obecních výsad. Hrabě Jan Illésházy tyto požadavky úřadu vsi Ústí dne 10. července 1779 s poukazem na ničení lesů a ustanovení lesního řádu odmítnul.

Spor o les Dolinky uvádí s jistým zkreslením obecní kronika, v níž je zapsána pověst o této události v podání paní Palové č. 59 takto:

"Před dobou josefinskou patříval les na Bečevné obci Rokytnici, tak jako Doliny patřily obci Ústí. Při ustavování katastru páni Bečevnou Rokytnici odebrali a dali ji připojiti ke svému panství a totéž chtěli udělati s Dolinami. Tu tři občané z Ústí se vypravili tajně do Vídně k císaři Josefu II. s prosbou, aby les byl obci ponechán. Páni se dověděli o této deputaci, vyslali jízdné posly, kteří jí měli v přístupu k císaři zabrániti. Než naštěstí došli ústečtí poslové dříve do schönbrunského zámku k císaři, nežli tam panští poslové dojeli. Císař deputaci přijal a vyslyšel. Dal jí dva listy zlatým písmem psané a pečetěmi opatřené, jimiž nařizuje, že Doliny musí zůstati majetkem obce Ústí. Po návratu deputace předložili zástupcové obce list císařův, ale vrchnostenský úřad, chtěje obec o majetek připraviti, list zabavil. Obec se odvolala a při tom se prokázala listem druhým a tak při vyhrála. Tento druhý list prý se v obci dlouho udržoval uschován v obecní bibli".

Ústí mělo proti většině ostatních vesnic na vsetínském panství poněkud zvláštní postavení. Leželo na cestě spojující Moravu se Slovenskem. Tato cesta nebyla pravděpodobně soustavně nijak výrazně pro dálkový obchod využívána. Jednak proto, že nebyla spojnicí mezi důležitými centry řemesel a obchodu a pravděpodobně také proto, že na ní bylo mnoho přírodních překážek. Jednou z nich byl i tok řeky Bečvy u Ústí. Význam této cesty na Slovensko však vzrostl. U Ústí pravděpodobně býval udržován či obnovován nějaký přechod přes řeku - snad brod a také lávka pro pěší. Při nízkém stavu vody bylo možné přejít řeku suchou nohou po kamenech. Cesta z Ústí na Horní město Vsetín přes Bečvu a kolem Žebračky bývala nejkratší. Při vysokém stavu vody však museli pěší stejně jako povozy užívat cestu po levém břehu Bečvy přes Bečevnou na Dolní město Vsetín a řeku Bečvu překonávat po mostě na Dolním městě. To se změnilo v roce 1780, kdy byl nákladem vsetínské vrchnosti postaven první most přes Bečvu dlouhý 80 m, který přišel na 225 zlatých. Stavba snad souvisela s nechtěným pobytem císaře Josefa II. ve Vsetíně, který byl nucen ve Vsetíně kvůli povodni přenocovat. Již na jaře roku 1785 byla část tohoto mostu stržena přívalem ledových ker a jeho oprava si vyžádala dalších 100 zlatých.

Robotní povinnosti, které patent o zrušení nevolnictví nezrušil, potrvaly až do roku 1848. Podle robotního výkazu z roku 1784 poddaní vsetínského panství museli pro svou vrchnost odpracovat ročně 8720 dnů tzv. roboty jeté, čili roboty s potahem, a 38 343 dnů pěší roboty. Na poddané z Ústí z toho připadalo 471 dnů tažné roboty a 1085 dnů roboty pěší.

Na samotném konci 18. století se poddaní z Ústí připojili k protestům Horního města a Dolního města proti zákazu užívání lesů. Již transakt z roku 1700 potvrdil právo poddaných vsetínského panství brát si dřevo ke stavbám, topení a svícení z panských lesů zdarma. Majitel panství hrabě Štěpán Illésházy jim v tom v roce 1799 zbraňoval. Odvolával se při tom na lesní řád císařovny Marie Terezie z roku 1754, dle něhož jsou vrchnosti povinny udržovat lesy v trvalém stavu a rovněž na požární řád, který zakazoval stavbu dřevěných domů. Žádost obce Ústí byla odmítnuta v říjnu 1799. Spor o dřevo se však přesto táhnul ještě po další desetiletí.

Roku 1821 bylo v Ústí napočteno 369 obyvatel a z tohoto hlediska bylo druhou nejmenší obcí na vsetínském panství. Menší byla jen Bystřička s 309 obyvateli. V porovnání s rokem 1666, kdy v Ústí žilo 121 obyvatel, stoupl jejich počet za jedno a půl století trojnásobně.

Most postavený přes Bečvu v roce 1780 sloužil svému účelu možná jen dvě nebo tři desetiletí. Dne 15. července 1824 krajský úřad v Uherském Hradišti velmi kriticky hodnotil stav obchodní cesty ze Vsetína do Uher, právě v úseku mezi Vsetínem a Brumovem. Nejhůře průjezdným místem bylo Ústí: " ...okolnost, že mezi Vsetínem a Ústím, kde Bečva ze všech stran stísněná koná své pustošivé dílo a kde před několika lety prý stával most, po němž však není ani stopy, způsobuje, že přejíždění přes Bečvu hrozí okamžitým nebezpečím života. Poněvadž patent z 15. 6. 1750 o obchodních silnicích na Moravě k podpoře zdejšího i cizího obchodu označuje silnici pod číslem 13 ze Slezska do Uher přes Vsetín a Brumov za obchodní, ukládá každému držiteli v zemi za povinnost zřizovat mosty, cesty a silnice pro pohodlí cestujících a pro podporu všeobecně užitečného obchodu".

Vzhledem k tomu, že silnice byla zcela nesjízdná, krajský úřad nařídil vsetínskému panství zbudování mostu, což při hojnosti dřeva v okolí by nemělo být spojeno s problémy. Nařízení však nebylo respektováno a dne 17. listopadu 1824 krajský úřad pohrozil vsetínské vrchnosti trestem. Ani to však nepomohlo. Až 24. října 1827 byl sestaven rozpočet na stavbu mostu u Ústí. Na materiál mělo být vynaloženo 3637 zl., řemeslnické práce 1709 zl., za potahy a podavčům mělo být zaplaceno 2320 zl. O dva dny později bylo rozhodnuto o odložení stavby. Podle posudku krajského inženýra E. Gindela by most musel mít pro umožnění volného průtoku vody minimální délku 48 m. Vlastnosti říčního dna, kde byly štěrkové náplavy prostoupeny vrstvami pískovce, nedovolovaly zarazit piloty. To potvrdily zkušenosti s prvním mostem z roku 1780. Gindel proto navrhoval, aby most spočíval na pilířích z tesaného dřeva s kamenitou výplní, podobně jako most na Dolním městě Vsetíně. Ten odolával povodním již mnoho let, přestože Bečva jím protékala zesílena o přítoky Senici a Jasenický potok. Vzhledem k šířce vodního toku u Ústí Gindel předložil plán, dle něhož měl most mít délku 69 m.


Plán mostu přes Bečvu od tesařského mistra Josefa Tomance, 1825
(orig. v Zemském archivu Opava)

Vrchnost se ke stavbě mostu stále neměla. Krajský úřad jí proto 29. března 1828 nabídnul přiznání práva na výběr silniního mýta, z něhož by byly vynaložené náklady postupně uhrazeny. Hrabě Štěpán Illésházy vzhledem k blížícímu se předání panství novým majitelům rozhodnutí o tom odložil. Dne 24. 7. 1828 bylo nicméně zřízení mýta na mostě v Ústí povoleno. Teprve pak byla stavba uskutečněna a dne 16. 8. 1829 byl most kolaudován. Se snahami o lepší sjízdnost silnice do Uher souviselo také přeložení silnice ve Vsetíně z pravého břehu Bečvy na Hrbovou. Proti mýtu v Ústí potom až do roku 1833 marně protestovalo Horní město Vsetín. Když pak Hornoměšťané nemohli dosáhnout zproštění z povinnosti platit mýto, snažili se alespoň most přes Bečvu objíždět brodem. Proti tomu zase protestoval fojt z Ústí. Při malé vodě podle něj bylo možné Bečvu přejet s fůrou anebo hnaným dobytkem. Když však voda v Bečvě stoupla, přechod přes Bečvu již nebyl možný, aby přitom nebyly poškozovány pozemky ústeckých obyvatel, neboť pozemky i stavení ležela těsně u cesty. Proto podle něj obyvatelé Ústí nemohli připustit, aby vsetínští měšťané používali brod přes Bečvu. Zda se situace změnila, o tom již prameny nehovoří.


Plán stavby vodní pily (A) při mlýně Martina Brhela v Ústí, plán tesařského mistra
Josefa Tomance, asi 1820 - (A-vodní pila, 1-sklep, 2-mlýn, 3-chlévy, 4-stodola)
orig.ve St.archivu Vsetín

V roce 1840 žilo na vsetínském panství 22 492 osob, z toho v Ústí v 62 domech celkem 429 obyvatel. Téměř všichni se živili zemědělstvím. Pozemky na katastru obce byly téměř všechny ve vlastnictví poddaných. Vsetínská vrchnost měla v Ústí jen dvě parcely, z nichž jedna louka měla výměru o něco větší než 7 měřic a dále pastviny a křoviska v rozloze 7 měřic.

Příhodnou polohu Ústí na silnici ze Vsetína na Valašskou Polanku si uvědomovala i správa panství. Roku 1843 se panství rozhodlo postavit v Ústí vrchnostenský zájezdní hostinec. To narazilo na odpor majitele tehdy jediného zájezdního hostince na panství Libora Pilčíka. Pilčík se cítil záměry vrchnosti dotčen a rozhořčeně se dovolával smluv z let 1800 a 1809, v nichž se vrchnost zavázala, že další zájezdní hostinec na panství nebude. Odpor Libora Pilčíka byl vzat v úvahu a hostinec postaven nebyl.


Střed obce na katastrální mapě z roku 1829

V celém období před rokem 1848 za správu obce odpovídal vrchnosti zpočátku fojt. Fojtství v Ústí po celé historicky doložené období bylo zákupním, tj. držitel fojtovské usedlosti se stával také fojtem. Od počátku 17. století se hovoří o úřadě vsi Ústí. Tento úřad tvořili kromě fojta (rychtáře) purkmistr starší, purkmistr mladší a 3 přísežní, jak je to doloženo roku 1779. Purkmistři i přísežní členové úřadu byli voleni, avšak jejich volba musela být potvrzena vrchností. Teprve pak se mohli ujmout úřadu. Rozsah jejich pravomocí byl nevelký, stejně jako rozsah vlastní samosprávy, neboť o osudech obyvatel vesnice rozhodovala především vrchnost. Revoluce v roce 1848 odstranila hlavní principy feudálního zřízení a nastolila některé předpoklady pro vývoj k demokratické společnosti.

Revoluce z roku 1848 učinila z ústeckých poddaných občany. Zpočátku jistě všichni nedokázali rozeznat, o co vlastně šlo a co "konštituce" opravdu znamená. Odstranění robotních a jiných povinností vůči vrchnosti i zrušení církevních dávek nicméně s radostí přivítali. Po zrušení patrimoniáního způsobu správy byla nastoupena cesta budování oddělených systémů státní správy a samosprávy.


Roubená stavení čp.1 u Chalúpkú (v popředí) a čp.2 u Jurčů,
foto M.Langer 1985


Zvonice, která stávala poblíž školy, zbořena 1923


(c) Obec Ústí, design by Holubec, 2002-2017